„Zase máš kalhoty? Podívej se naproti na Vladimírku, ta je daleko tlustší než ty a pořád chodí hezky v sukýnce, a jak jí to sluší.“.
„Mami, jdu se psem, nebudu si na to brát sukni a podpatky … nehledě na to, že Vladimírce je skoro sedmdesát a já jsem už tři kila zhubla.“
Ale je to marné, sukýnka a moje váha je mámino věčné vděčné téma. Jenom doufám, že já nejsem a nebudu nikdy takhle monotematická.
Moje dcera Kateřina se ale musí hned přidat:„Mami, ty jdeš zase v těhdle kalhotách? Podívej se, jakej ti dělají povislej zadek, říkala jsem ti, ať si koupíš s elastinem, ty ti nebudou tak plandat na zadku“.
Soužití tří generací žen není jednoduché. Je zajímavé, že Kateřina se s babičkou většinou shodne a já uprostřed jsem neustále terčem jejich poučování. Já a ještě můj táta, zatím jedinej chlap v našem babinci.
„A tak nechcete některá toho psa vzít a jít ho vyvenčit samy? Pořídíte si psa, a já se mám starat… Pořád mě káráte, že málo chodím, když jdu, zase jsem špatně oblečená.“
„To jsou starosti, kdyby radši někdo šel protrhat ředkvičky“, rozčiluje se táta
. „Ty tvoje pálivý ředkvičky stejně nikdo nejí, nevím, proč radši nepěstuješ něco jinýho? Vladimírka říkala, že teď děsně letí kadeřávek“, poučuje máma. v Radši beru psa a jdu. Z vedlejšího domu vzápětí vychází soused Pavel, invalidní důchodce mého věku. Slovní zásobu má asi dvě stě slov a miluje pivo. Dělal revizora, ale při výkonu služby prý na chodníku zakopl a udeřil se hlavou o autobus. Tady trošku mlží, takže detaily si jen domýšlíme. Od té doby navštěvuje psychiatra a mě.
Samozřejmě za záclonou se hned rýsuje hlava mé mámy. Jak uviděla souseda, v tu ránu je na zahrádce a dělá, že protrhává ředkvičky. Sice špatně slyší, ale o to hlasitěji mluví.
„Ne aby sis s ním něco začala, dobře jsem slyšela, jak ti říkal, že ti to sluší. Už neví, co by si vymyslel, abyste se dali dohromady. To víš, každej chlap si myslí, že ty silný ženský umí dobře vařit, to by se mu líbilo. Ale ty tvoje věčný špagety na dva způsoby by mu asi za chvíli taky lezly krkem.“
Za celý svůj život už jsem se smířila s tím, že každý odpor je marný, tak jenom přikyvuju.
„Mami, ne aby sis něco začala s tím Pavlem, pořád spolu chodíte na vycházky, dyť je děsnej, zase sedí před barákem s lahváčem v ruce a hulí…“přichází odpoledne Kateřina z práce.
„Já nevím, co si o mně s babičkou myslíte. Vždycky se ke mně přidá, když jdu se psem a líčí mi svoje zdravotní problémy. Dneska mi zrovna vykládal, jak má řídkou stolici, a z čeho že by to mohlo být? Naštěstí nečekal na odpověď a zahrnul mě dalšími pikantními detaily stran svého vylučování. Pak se nedivte, že se vracím vždycky tak rychle. A s tím bych si měla něco začít??? Ty už jsi horší než babička! Ta bude mít osmdesát, tak to už se nespraví, ale ty by ses měla nad sebou zamyslet, dokud je čas! A jestli jdeš zase ven, vezmi si něco na hlavu, fouká vítr.“
„Mami, tebe jsem v životě v čepici neviděla, hlavně, že mě bys ji cpala na hlavu pořád. Posedlá čepicí, už od mala. Jsi jak babička se sukýnkou. Už jsem dospělá, poznám, když mi je zima!“
„To je zajímavý, ty jsi dospělá, ale já jsem asi nesvéprávná, a nepoznám, že soused je blbec a nastěhuju si ho domů.“
„No to v žádným případě, sem se nikdo stěhovat nebude! Obzvlášť ne ten blbec od vedle. Mě bylo hned divný, že spolu pořád chodíte na vycházky…“, následek selektivní hluchoty mé matky. Slyší jen to, co se jí hodí do krámu, a zbytek si domyslí.
„Klid babi, nemusíš to vyřvávat na celou ulici, to jsi špatně slyšela,“ bere Kateřina babičku chlácholivě kolem ramen a odvádí ji zpátky do kuchyně. Ještě slyším, jak svorně Pavla pomlouvají.
Radši jdu protrhat ty ředkvičky.
„Ty prej máš něco s tím Pavlem, rozmyslela sis to dobře?“ stará se táta. Ale jemu stačí jen můj pohled. „No to se mi ulevilo, mě to bylo hned divný, že by ses na starý kolena takhle pomátla“, směje se. Nepřipadám si ještě, že bych měla starý kolena a trošku mě mrzí, že už mě moji staří rodiče a dokonce i moje dcera takhle vidí. Ale možná jim spraví dojem moje nové kalhoty s elastinem a můj dosud utajený přítel Pavel, který naštěstí nemá se sousedem Pavlem, kromě jména, nic společného. Kalhoty i Pavla uvidí všichni v neděli u oběda. Udělám špagety se svou nejmilejší omáčkou a už se těším, jak se budou všichni divit.
