Následujícího rána se slunko v doprovodu oslnivé záře vyhouplo nad obzor. Mračné polštáře se rozestoupily a odhalily tak překrásnou holubici.
Havran celou scenérii bedlivě sledoval. Ať dělal, co dělal, nedokázal ten úžas vytěsnit z hlubin mysli. Ihned se do okouzlující ptačí slečny zamiloval a rozhodl se, že ji poctí svou návštěvou.
„Ach, jak jen jste čarokrásná, spanilá slečno. Vás jistě vytesali sami andělé. Snažně prosím, buďte mou. Já ubohý do Vás se zamiloval,” žadonil opeřenec.
Holubice jen mávla křídly a pravila: „I když mi havrane převelice lichotíš, musím říci, ne. Přec jsem úchvatná, bílá holubice. V žádném případě nemohu být s tebou. Jistě bys má drahocenná pírka poskvrnil.”
Se smutkem na duši snesl se havran zpět k zemi. Vyhledal bezpečné útočiště v dutině starého dubu, kde s temnotou zcela splynul. Ještě toho dne se přihnala obrovská bouře.
Holubice, jež pro oslňující zář svých per, zapomněla dávat pozor na změnu počasí, zjistila, že ji ukrutný vítr odvál do veliké rozbahněné louže. Krásná bílá brka již nebyla zářivá jako čerstvě napadaný sníh. Bahno je zbarvilo do hněda.
„Jen jsem chtěla být krásná a teď tohle!” naříkala.
Hlasitý pláč doputoval až k havranovi, který byl ve svém úkrytu v bezpečí a suchu. Avšak nemohl ignorovat zvuk neutichajícího pláče. Ihned se vydal po jeho stopě. Chtěl smutnému zvířeti pomoci.
„Holubičko drahá, copak se stalo? Jste v pořádku?”
„Ach! Drahý havránku, to jste vy! Odpusťte mi mou nezdvořilost, byla jsem tak hloupá. Namyšlenost mě přivedla do neštěstí.”
„Nic se neděje, drahá Holubičko. Pamatujte, laskavé srdce je dnes daleko cennější než všechna ta podmanivá krása.”
„Ach, jak jen jste čarokrásná, spanilá slečno. Vás jistě vytesali sami andělé. Snažně prosím, buďte mou. Já ubohý do Vás se zamiloval,” žadonil opeřenec.
Holubice jen mávla křídly a pravila: „I když mi havrane převelice lichotíš, musím říci, ne. Přec jsem úchvatná, bílá holubice. V žádném případě nemohu být s tebou. Jistě bys má drahocenná pírka poskvrnil.”
Se smutkem na duši snesl se havran zpět k zemi. Vyhledal bezpečné útočiště v dutině starého dubu, kde s temnotou zcela splynul. Ještě toho dne se přihnala obrovská bouře.
Holubice, jež pro oslňující zář svých per, zapomněla dávat pozor na změnu počasí, zjistila, že ji ukrutný vítr odvál do veliké rozbahněné louže. Krásná bílá brka již nebyla zářivá jako čerstvě napadaný sníh. Bahno je zbarvilo do hněda.
„Jen jsem chtěla být krásná a teď tohle!” naříkala.
Hlasitý pláč doputoval až k havranovi, který byl ve svém úkrytu v bezpečí a suchu. Avšak nemohl ignorovat zvuk neutichajícího pláče. Ihned se vydal po jeho stopě. Chtěl smutnému zvířeti pomoci.
„Holubičko drahá, copak se stalo? Jste v pořádku?”
„Ach! Drahý havránku, to jste vy! Odpusťte mi mou nezdvořilost, byla jsem tak hloupá. Namyšlenost mě přivedla do neštěstí.”
„Nic se neděje, drahá Holubičko. Pamatujte, laskavé srdce je dnes daleko cennější než všechna ta podmanivá krása.”
