O KOSTI V KRKU - napsala Lucie Košinová

Lucie Košinová, Fakulta designu a umění v Plzni

Chrchlavé chroptění pronikalo lesem.
„Co to je?“ říkal si jeřáb.
Pak uviděl vlka dávícího se kostí. Dobře ho znal, mnoho jeho přátel pod jeho zuby skonalo. Opatrně k němu přistoupil, a když zjistil, že vlk je bezradný, dal se do řeči.
„Nemůžeš dýchat? To je mi ale smůla,“ usmíval se spokojeně jeřáb, opřel se o strom a pozoroval zmučeného vlka, jak lapá po dechu.
Z posledních sil vlk naříkal: „Pomoz mi! Dobře se ti odměním.“
„Odměníš? Jako ses odměnil beránkovi? Ani náhodou, na světě jsem rád a bez tebe mi tu bude ještě líp.“

„Budu tvým dlužníkem. Neublížím tobě ani nikomu z tvých přátel,“ sípal vlk, že mu sotva bylo rozumět. Oči se mu valily z důlků a jazyk mu začínal fialovět. 

Jeřáb začal pochybovat. Nehledě na to jak hrozných činů se vlk dopustil, jeřáb ho litoval. A čím déle sledoval, jak vlk umírá, tím více mu chtěl pomoci. 

Pomalu k vlku přistoupil.

„Slibuješ? A neublížíš mi?“
Vlk přidušeně zakýval na souhlas a otevřel zeširoka tlamu. 

Jeřáb se se svým dlouhým zobákem zabořil až po štíhlý krk do vlkovy tlamy. Jakmile uvolnil vzpříčenou kost, vlk sevřel jeřábův krk v čelistech a nebohého opeřence sežral. 

Ponaučení: Jen debil strčí hlavu do vlčí tlamy.