ODŘÍKANÉHO CHLEBA NEJVĚTŠÍ KRAJÍC... - napsala Nataša Richterová

Myslela jsem si o sobě, že už umím dávat dobrý pozor na to, když dělám nějaké důležité prohlášení. Několikrát jsem se totiž přesvědčila, jak přísloví o odříkaném krajíci dokáže otřást pevnými postoji i dobrými předsevzetími. A jak zlomyslný vesmír často na mé rozhodné NE odpoví s úšklebkem ANO, a pak s pobavením pozoruje, jak se v tom plácám.
Když jsme s literární partou Rozmazlení loni v létě dokončovali knihu o Dřímajícím Hromovi (a o tom, co všechno provedl…), Dana nadhodila dotaz, zda by se někdo z nás nechtěl zapojit do jejích kurzů tvůrčího psaní jako lektor. 

Tuto možnost jsem ve zlomku vteřiny zamítla. 

„To není nic pro mě,“ vypadlo ze mě zcela automaticky. Postavit se před lidi a něco povídat? Co já bych jim asi tak vykládala? Tři hodiny v kuse, nebo dokonce celý víkend? Ne, v tom se necítím dobře. Jsem přece introvert! Já potřebuju na práci hlavně klid.
Jenže, to by nebyla Dana, aby se s takovou odpovědí smířila! Má totiž dar z lidí vyždímat i to, co nevědí, že v sobě mají. Měla jsem to tušit! Už předloni mě donutila zpívat na pódiu divadla Dobeška…

Když se kurzy psaní přesunuly do online světa, zapojila jsem se jako pokročilý účastník. Ráda jsem potkala známé i nové obličeje alespoň na obrazovce. Dana mě požádala, jestli bych si sem tam nepřipravila povídání o tom, jak vznikala společná kniha, nebo nějaké krátké literární cvičení na poškádlení fantazie. Jako zpestření lekce. V bezpečí svého ušáku, za sklem monitoru nebyl takový problém podělit se o zkušenosti. Koneckonců, vždycky si můžu vypnout kameru… A tak se stalo, že si ze mě takto postupně a nenápadně vyškolila novou lektorku.
Samozřejmě, že se stále mám co učit. A zlomyslný vesmír se u toho jistě pobaví… Vím, že nebudu ve své kůži, až se kurzy přesunou z online do skutečné učebny a před „živé“ lidi. Že budu mít trému a budu děsně koktat. Ale budu na tom pracovat.
Dana říká, že psaní dává křídla. Já dodávám: a odvahu letět do neznáma. Objevila jsem totiž, že ještě lepší, nežli žít si svůj malý tvůrčí svět v bezpečí měkkého ušáku, je povzbuzovat a podporovat v tvoření ostatní. Že vidět jejich literární pokroky, jejich radost, nadšení a to, jak úplně rozkvetou pod křídly fantazie… To vše teprve dává tvůrčímu životu ten správný smysl!

Nataša si publikuje vlastní příběhy na svém blogu POVÍDKY Z KABELKY.