Ptal se, jestli bychom mu nemohli dát něco sladkého. Prý že je cukrovkář a jestli si nedá rychle nějaký cukr, dostane hypoglykemický záchvat. Opravdu vypadal, že sebou každou chvíli švihne na dlažbu a tak jsme mu do ruky vrazili tabulku čokolády. Vděčně si do ní dvakrát hryzl a potom nám její zbytek s poděkováním a jemnými provázky svých slin vrátil. Po chvíli rozpačitého postávání na chodbě, kdy celou dobu zavrtával pohled do země, se zeptal jestli by se u nás mohl ještě napít. Prosím. Zavedli jsme ho do kuchyně a už se nemohli dočkat až se ho zbavíme. Měl zapadlé oči, pod nimi temné pytle kůže a špičaté zoubky - všechny až moc daleko od sebe. I když měl sotva metr a půl, běhal nám z něj mráz po zádech. Bylo něco znepokojivého na jeho úsměvu i v tom, jak mu očka neúnavně kmitala po podlaze - do očí se nám však nikdy přímo nepodíval.
Když vypil druhou sklenici vody, svalil se do křesla a během pár vteřin tvrdě usnul. Plstěný klobouk se mu svezl do obličeje a chodidla v černých polobotkách mu legračně viseli ve vzduchu, protože nedosáhl na podlahu. Ten den už neodešel.
Nikdy jsme od něho nezjistili, jak se jmenuje ani odkud k nám přišel. Vždycky se nad našimi otázkami jenom pousmál a odešel do jiné místnosti. Co v nich prováděl se nám nikdy nepodařilo zjistit.
Časem jsme mu začali říkat pan Buřinka. Svůj černý klobouk si totiž nesundával ani před koupáním ani předtím než se uložil ke spánku na rohožku pod topením.
Jak týdny ubíhaly, bylo nám čím dál jasnější, že nás jen tak neopustí. Netrvalo ale dlouho a docela jsme si na sebe zvykli. Ne že by nás občas pořádně neděsil. Hlavně, když na vás zničeho nic vyběhl zpoza rohu anebo uprostřed noci vylezl zpod postele ve které jste spali. Jinak se ovšem stal plnohodnotným členem naší domácnosti a mi ho byli nuceni, i přes jeho podivnůstky, začít mít rádi.
Každé ráno vyžadoval na snídani šálek černé kávy, do které si dával místo cukru kostičky čokolády, které se v ní rozpouštěly a vytvářeli nechutnou, bahnitou emulzi. K tomu přikusoval olomoucké tvarůžky. Ty potom jedl i k svačině, k obědu, k odpolední svačině i k večeři. Na večeři si je s oblibou vylepšoval ještě tenkou vrstvičkou másla a jahodovou marmeládou od babičky.
Ustrojený chodívá celé roky stejně, jako ten den, kdy jsme ho viděli poprvé. Černý klobouk, černé polobotky a šedivé ponožky, bílou košili, přes ni tvídové sáčko a pumpky s kšandami. Ani na noc se nepřevlékal. Až po osmi letech se nechal našim tátou přesvědčit, že by se mu mnohem pohodlněji spalo v noční košili a půjčil mu na vyzkoušenou jednu ze svých vlastních. V košilích našel pan Buřinka obrovské zalíbení (i když jsme ho přistihli, že i do nich se před spaním souká v saku a klobouku). Od té doby si jich sám už několik pořídil.
Nikdo nevíme co celé dny dělá. Kromě společných jídel se nám většinu času spíše vyhýbá a tráví čas sám za zamčenými dveřmi pokoje, který je zrovna volný. Jednou se nám ho zželelo a vyklidili jsme mu pracovnu, aby také mohl mít nějaké místo, které by patřilo jen jemu. To ovšem s úsměvem a díky odmítl a šel se zamčít do kumbálu na smetáky.
Další jeho velkou zálibou vedle tvarůžků je koupání. V koupelně je schopný strávit i několik hodin denně. Polštářky prstů má sice svraštělé jako staříček, ale po dlouhé, horké koupeli působí přímo povzneseně. Vodu z vany důsledně roznáší po domě a zalívá nám všechny pokojovky, které od doby, kdy se nám zjevil na prahu, zažívaly velký boom. Ani kapka nepadne nazmar.
Věc, která nás šokovala o něco víc, než jeho ekologické založení, je jeho vztah k myším. Kuře k obědu odmítá, šunkou na rohlíku přímo opovrhuje a tátovi stejky ho uvádějí do mdlob. Vegetarián ale zřejmě není. Jednou, nejmladší sestra zrovna slavila páté narozeniny, si v puse přinesl k večerní sváteční tabuli zakousnutou myš s černými tlapičkami. Úhledně si ji položil vedle svého tvarůžku s marmeládou, společně s námi se pomodlil, připil Klárce na zdraví a potom si myš s velkou chutí začal syrovou přikusovat k hlavnímu chodu. Ptali jsme se ho, jestli ji nechce alespoň trochu podusit nebo opéct. Nechtěl. Klárka, s dortem napíchnutým na vidličce, prohlásila, že je to určitě zdravé pojídat myši k večeři - bude mít aspoň dost proteinu a nebudou mu křupat kotníky.
Vlastně ani nevím, proč jsme panu Buřinkovi tohle nabourání do naší rodiny trpěli. Hádám, že jsme prostě nechtěli být nezdvořilí. Nicméně od té doby co u nás bydlí jsme místo postelí začali všichni spávat na zemi na matracích, v lednici je vždycky velká zásoba tvarůžků a myši na půdě nás už dávno netrápí.
