Pohádka o Vzdoru a Klidu - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Ilustrace: Petra Šarmová

V jednom velkém domě žila holčička. Holčička byla malá a dům veliký. Tak rozlehlý, že ještě nikdy neprozkoumala všechna jeho zákoutí. Holčičce často říkali, že je vzpurná, neposlušná, paličatá. Často ji trestali a jemnými, ale spíše méně jemnými způsoby ji vychovávali tak, aby byla přijatelná pro svět kolem ní.
„Když budeš taková, nikdo tě nebude mít rád,“ slýchala často.
„Taková“ znamenalo všechno a nic. Nebylo to nic konkrétního a zároveň všechno, co právě nevyhovovalo očekáváním jejího okolí.
„Nebuď taková,“ byla další káravá věta, které se jí dostávalo až příliš často.
Jak holčička rostla, naučila se těm větám vzdorovat, aby ji nezraňovaly. Naučila být se sama ve svém vlastním světě. Naučila se do svého světa nikoho nepouštět. S holčičkou rostl i její vzdor a hlídal, aby do jejího světa nikdo nepovolaný nemohl proniknout. A jak sílil její vzdor, stávala se holčička odvážnější i v prozkoumávání světa. Dokázala se mu postavit. Věděla, že o sílu svého vzdoru se může vždycky opřít. Že ji nezradí. Ale nikdy se mu nepodívala do tváře.
Jednou se rozhodla, že chce vidět, jak její vzdor doopravdy vypadá, a vydala se ho hledat. Procházela ve svém domě rozlehlými chodbami a úzkými schodišti, kolem dveří, které se objevovaly a zase mizely, když se je pokusila otevřít. Nebyly to zkrátka ty správné dveře. Až došla dolů do sklepa. A tam uviděla velké těžké dveře s mohutnou zarezlou klikou. Přišla blíž a dotkla se jí. Dveře nezmizely. A tak zatajila dech, sebrala veškerou svoji odvahu a otevřela je. 

Věděla, že za nimi najde svůj Vzdor. 

A opravdu tam byl. Ohromný a huňatý, holčičku by snadno rozmáčkl, kdyby chtěl. Ale vůbec nebyl děsivý. Naopak. Byl smutný. Osamělý. A vděčný, že se ho holčička vydala hledat. 

Pomalu a opatrně si před ní sedl, aby mu viděla do očí. Když ho zlehka pohladila po tváři, usmál se a holčička ucítila prazvláštní sílu. Vzala ho za ruku a odvedla ze sklepa do jednoho z pokojů v domě. Vzdor už nebyl tak osamělý, ale holčička od té doby, co ho měla neustále na očích, pociťovala zvláštní neklid.
Napadlo ji, že když ve svém domě našla Vzdor, že někde musí najít i Klid. A tak znovu chodila sem a tam rozlehlým domem a hledala bytost Klidu. 

Jedna z dlouhých chodeb v domě byla rámována řadou oken, ze kterých bylo vidět do zahrady. Ta chodba vypadala jako galerie plná obrazů, měnících se s každým ročním obdobím. A právě v době, kdy se zahrada oblékala do jarního kabátku, objevila holčička na konci chodby nové dveře s malou stříbrnou klikou. Byla si jistá, že jsou to ty dveře, za kterými najde Klid, který už tak dlouho hledá. Jemně stiskla kliku a vstoupila dovnitř.
Pokoj byl světlý a prostorný uprostřed stála velká postel s nebesy. Zdálo se, že v něm nikdo není. Ale najednou se pod postelí něco pohnulo. Něco velmi malého. Holčička si pomalu a opatrně lehla na podlahu, aby se podívala, co to je. A uviděla maličkou bytost Klidu. Vypadala skoro jako víla, jak byla průsvitná. A byla tak maličká, že se holčičce vešla do dlaně. A otáčela se k ní zády. Trucovala. Zlobila se, že se holčička věnovala tolika věcem, ale na Klid zapomněla. 

Holčičku napadlo, že by mohla tu malou bytost seznámit se Vzdorem. Vzdor by nebyl tak osamělý a bytost Klidu by měla někoho, pro koho by byla důležitá. 

Pomalu natáhla ruku a malá bytost se jí usadila do dlaně. V okamžiku, kdy se to stalo, zmizel zvláštní neklid, který holčičku doprovázel celý život a který zesílil, když našla Vzdor. Najednou pocítila něco nového, co ještě nikdy necítila. Kolem srdce se objevil hřejivý pocit a šířil se jako pomalá konejšivá vlna do celého jejího těla.
Holčička odnesla bytost Klidu do pokoje ke Vzdoru a napjatě čekala, co se bude dít. Vzdor byl pořád tak veliký a bytost Klidu tak malinká. Holčička dostala na chvíli strach, aby jí neublížil. Ale Vzdor natáhl svou velkou ruku k bytosti Klidu a ta se pohodlně uvelebila v jeho dlani. 

Vzdor pomalu a jemně ruku zvedl, aby na sebe lépe viděli. A bytost Klidu začala svými malými prstíky jemně hladit jeho huňatou tvář. Každý její dotyk přinášel Vzdoru dosud nepoznaný klid. A každý dotek s jeho tváří dával bytosti Klidu dosud nepoznanou sílu.
A tak Vzdor našel svůj klid, bytost Klidu svou sílu a holčička tak objevila svou klidnou sílu. 

Sílu, o kterou se může v klidu vždy opřít, aniž by musela vzdorovat.

Poučení: Kdo hledá, najde.