Ivana trávila prázdniny stejně jako každé léto, co si pamatuje. Někdo by si mohl myslet, že čtrnáctiletá holka bude stát o lepší zábavu než tvrdnout s babičkou a dědou na chatě bez elektřiny, kde si večer svítí plynovou lampou a pro vodu jezdí s kárkou k pumpě do vesnice. Ivana se ale na chatě cítila doma. Chatka byla nejmenší ze všech v okolí a stála úplně poslední v řadě na břehu rybníka. Z jedné strany malinové houští, které oddělovalo jejich svět od sousedního, a z druhé les. Ivana sedávala na dřevěné lavici na terase, nohy natažené na oprýskané zelené zábradlí. Četla si nebo jen tak
koukala na hladinu rybníka, jak probleskuje mezi stromy. Větve velké břízy vedle terasy i v tom nejmenším vánku ševelily a zastíraly křik koupajících se dětí z protějšího břehu. „Ivo, co dáme dneska, kanastu nebo žolíky?“ volal děda a pak až do večera hráli karty u stolu pod smrkem. Jindy se zabydlela v síti natažené mezi dvě olše, houpala se a odháněla komáry, kterým se ve vlhkém a chladivém stínu líbilo stejně jako Ivaně.
Ivana měla ráda i vodu. Lehala na dřevěném molu a pozorovala vodoměrky, jak brázdí hladinu. Lovila ze dna škeble obalené smrdutým bahnem a omyté je házela zpátky do vody. Mezerami mezi prkny pozorovala hru světelných paprsků pod molem. Úplně nejlepší věc ale byla kánoe. Červená, se zvednutou špičkou vpředu i vzadu, jako by připlula z filmu o Vinnetouovi. Iva na ní brázdila rybník, proplouvala kolem chat, schovávala se pod větvemi smutečních vrb, pozorovala lidi na plážičce na protějším břehu. Někdy tam i přistála a ve stánku si koupila limonádu nebo nanuka. Nikdo neměl tak krásnou loď. U některých chat byly přivázané pramičky, ale podle Ivy se takové necky nedaly s kánoí vůbec srovnat.
Léto ubíhalo jako obvykle, dokud se neobjevili ti kluci.
