Kartotéky a databáze občanů v tom ale mají jasno.
Je ti padesát, tak si to koukej uvědomit. Od tohoto věku, tedy pro ty méně chápavé od věku, kdy už vstupujete podle tabulek do pomyslné druhé půlky života, je třeba ledacos přifouknout, vyměnit jeden dílek za jiný, prošťournout, přimáčknout nebo vytáhnout, aby bylo jasný a aby se to dobře ukázalo, jak jste s tělem zacházeli. I když něco přijde tak nějak osudem, ani za to nemůžete. Tak na mamografu (pánové prominou, ale to asi nezažijete tak často jako ženy, i když kdo ví …) se s ženskou zbraní, tedy s prsy zachází zkrátka trochu jinak.
Kozu vám podeberou a nalepí ji na studenou skleněnou desku a čelo a tvář vám přimáčknou k jiné desce a jde se na to. Druhé prso v tu chvíli táhne gravitace k zemi a samo pro sebe si říká, snad si mě nevyberou. Prso, které bylo první na ráně v tu chvíli tak nějak slisujou do rentgenu a vám řeknou, teď nedýchejte. No, kdo by to v tu chvíli dělal, nevím. V danou chvíli máte totiž pocit, že už se symbol mateřství a ženství vůbec nedostane nikdy v životě do stejného tvaru.
Pak přijde na řadu druhý, to první si mezitím odfrkne a já si říkám, zaplať Pán Bůh, že nejsem Bachyně s osmi … i když, teď po těch croissantech a Petrově odchodu, no... škoda mluvit.
Beru to jak to je a jsem za ty preventivní prohlídky ráda, i když si tam připadám dost nežensky. Vyšetření mají smysl a vím to. Jedna moje kamarádka s rakovinou úspěšně díky těmto vyšetřením zápasí a daří se to. Kdyby nepřišla včas na kontrolu, mohla být tam, kde je teď Petr.
Druhá obálka, která přišla se týkala další chuťovky. Vyšetření tlustého střeva. Popis je lákavý, lehnete si na levý bok a do rekta vám zasuneme sondu … bohužel – análního sexu se to netýkalo. Jaká škoda.
Magické vyšetření má jméno kolonoskopie. Že by tak trochu podle brněnské dálnice, kde bývají kolony dlouhé jak naše střeva? Ne, žertuji.
Pouštím se do přípravy. Už pět dní před vyšetřením to chce kázeň. Hrdinně vytahuju seznam doporučených potravin a polévá mne trochu horko. Croissanty tam nejsou. Kafe málo. Zelenina jen rozvařená nebo radši žádná. Na saláty mám zapomenout, ale přítelem mi bude pyré a bílý jogurt. Nemusím pohrdnout ani rozmixovanou hruškou a tak podobně.
Zdánlivě to vypadalo na jednoduché zadání, ale ouha. Musím si přiznat, že mi dělá potíž nejíst celozrnný chleba a jiné laskominy. Instrukce zněla jasně. 5 dní lehčí strava. První den mám úspěšně za sebou. Další den k večeru do sebe hodím první prášek, co mi dali. A pak další podvečer druhý. Dietu dodržuji, ale o chlebu s máslem se mi zdá. A pak začalo jít do tuhýho i když … vlastně … ono to bylo spíše tekuté.
Vypít projímadlo a k tomu dva litry jablečného džusu, vody, čaje apod. je trochu náročné, ale jde to.
Pak sedíme u detektivky a střeva se začínají vařit. Noc je záživná. Že uvidím tak ráda záchodové prkýnko tolikrát za noc jsem si nemyslela. A moje pyžámka to tentokrát neustála 3x. Modlím se, aby to bylo za mnou. Přeci jen, na to, že mám plíny v trenkách se mi v padesáti špatně zvyká, a to i přesto, že už jsem díky dceři babička.
Vstávat musím v šest ráno a opakovat stejnou pitnou kůru jako včera jen ve zkráceném režimu. Teď to musím stihnout za 2 hoďky, jak píšou na papírku.
Celej den se tu potacím jak moucha, než je čas k odjezdu. Doufám, že mě to nechytne u kamaráda v černém Jaguáru. To už by mě asi nikam nevzal.
Dopadlo to dobře. A když mi píchli injekci a já se vzdálila ve snění kamsi do jiných krajin, nic jsem necítila. Ze sálu jsem vylezla nějak odlehčená. Takovej jarní detox na přikázání. Překvapivě i s džusíkem a buchtičkou jako na odchodné.
Večer mi volala kamarádka. Jejich chlapec prožíval stejná muka ve stejný čas jako já. Takové střevní propojení na dálku. Střeva všech zemí spojte se. Jenže chlapci je patnáct, takže příčina bude jiná. Držím mu palce, ať to jeho pyžama a trencle ustojí. A kdyby ne, aspoň bude vědět, jaký to je se z něčeho PO…. Takže, až přijdou nějaká důležitá životní rozhodnutí, bude vědět, čemu se vyhnout a naopak si to NEPO.
Občas slyšíme: „Ten se chová jako střevo, nebo ta holka je ale střevo“.
Nebojte se, kdyby Vám to někdy někdo řekl. Máte zastání. Jen co Vám bude padesát, přijde obálka a o střevo – tedy i o Vás i o to, co je ve Vás – bude dobře postaráno.
Tedy aspoň ve Švýcarsku.
Pak přijde na řadu druhý, to první si mezitím odfrkne a já si říkám, zaplať Pán Bůh, že nejsem Bachyně s osmi … i když, teď po těch croissantech a Petrově odchodu, no... škoda mluvit.
Beru to jak to je a jsem za ty preventivní prohlídky ráda, i když si tam připadám dost nežensky. Vyšetření mají smysl a vím to. Jedna moje kamarádka s rakovinou úspěšně díky těmto vyšetřením zápasí a daří se to. Kdyby nepřišla včas na kontrolu, mohla být tam, kde je teď Petr.
Druhá obálka, která přišla se týkala další chuťovky. Vyšetření tlustého střeva. Popis je lákavý, lehnete si na levý bok a do rekta vám zasuneme sondu … bohužel – análního sexu se to netýkalo. Jaká škoda.
Magické vyšetření má jméno kolonoskopie. Že by tak trochu podle brněnské dálnice, kde bývají kolony dlouhé jak naše střeva? Ne, žertuji.
Pouštím se do přípravy. Už pět dní před vyšetřením to chce kázeň. Hrdinně vytahuju seznam doporučených potravin a polévá mne trochu horko. Croissanty tam nejsou. Kafe málo. Zelenina jen rozvařená nebo radši žádná. Na saláty mám zapomenout, ale přítelem mi bude pyré a bílý jogurt. Nemusím pohrdnout ani rozmixovanou hruškou a tak podobně.
Zdánlivě to vypadalo na jednoduché zadání, ale ouha. Musím si přiznat, že mi dělá potíž nejíst celozrnný chleba a jiné laskominy. Instrukce zněla jasně. 5 dní lehčí strava. První den mám úspěšně za sebou. Další den k večeru do sebe hodím první prášek, co mi dali. A pak další podvečer druhý. Dietu dodržuji, ale o chlebu s máslem se mi zdá. A pak začalo jít do tuhýho i když … vlastně … ono to bylo spíše tekuté.
Vypít projímadlo a k tomu dva litry jablečného džusu, vody, čaje apod. je trochu náročné, ale jde to.
Pak sedíme u detektivky a střeva se začínají vařit. Noc je záživná. Že uvidím tak ráda záchodové prkýnko tolikrát za noc jsem si nemyslela. A moje pyžámka to tentokrát neustála 3x. Modlím se, aby to bylo za mnou. Přeci jen, na to, že mám plíny v trenkách se mi v padesáti špatně zvyká, a to i přesto, že už jsem díky dceři babička.
Vstávat musím v šest ráno a opakovat stejnou pitnou kůru jako včera jen ve zkráceném režimu. Teď to musím stihnout za 2 hoďky, jak píšou na papírku.
Celej den se tu potacím jak moucha, než je čas k odjezdu. Doufám, že mě to nechytne u kamaráda v černém Jaguáru. To už by mě asi nikam nevzal.
Dopadlo to dobře. A když mi píchli injekci a já se vzdálila ve snění kamsi do jiných krajin, nic jsem necítila. Ze sálu jsem vylezla nějak odlehčená. Takovej jarní detox na přikázání. Překvapivě i s džusíkem a buchtičkou jako na odchodné.
Večer mi volala kamarádka. Jejich chlapec prožíval stejná muka ve stejný čas jako já. Takové střevní propojení na dálku. Střeva všech zemí spojte se. Jenže chlapci je patnáct, takže příčina bude jiná. Držím mu palce, ať to jeho pyžama a trencle ustojí. A kdyby ne, aspoň bude vědět, jaký to je se z něčeho PO…. Takže, až přijdou nějaká důležitá životní rozhodnutí, bude vědět, čemu se vyhnout a naopak si to NEPO.
Občas slyšíme: „Ten se chová jako střevo, nebo ta holka je ale střevo“.
Nebojte se, kdyby Vám to někdy někdo řekl. Máte zastání. Jen co Vám bude padesát, přijde obálka a o střevo – tedy i o Vás i o to, co je ve Vás – bude dobře postaráno.
Tedy aspoň ve Švýcarsku.
Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+
