Dotýká se naškrobeného, vyběleného tenkého plátna, opatrně přejíždí droboučkou krajku na lemu a s každým dalším tahem žehličky se jí vybavují další a další rady, které jí kdysi o žehlení kroje vykládala babička.
Přemýšlí nad tím, jak těch šestnáct let strašně uteklo, jak je malá Terka najednou skoro dospělá, že jde zítra na svoje první hody, jak je fajn, že se do toho kroje v pohodě vejde, aspoň bylo o starost míň, než kupovat úplně nový. Za žádnou cenu nedopustí, aby si kdokoliv ze vsi ukazoval na jejich holku, že má sukni špatně vyžehlenou, jak místní báby říkávají „na střechu“, to se nestane. Bude to mít nažehlené jak se patří, nejlíp ze všech, všechny záhyby budou sedět jeden na druhém jako podle šablony, žádná šikmá střecha, jenom ta nádhera pravidelných nadýchaných vějířků pod červenou barchetovou sukní a k tomu nastejno naskládané rukávy ...
