„Já nechci.“
„Neboj a polez!“
„Nejdu, tam přece nesmíme.“
„Nebuď jak mimimo. Nesmíme tam, když se děda dívá, ale teď si čte noviny a myslí si, že si hrajem u sousedů. Hlavně neřvi, nebo nás prozradíš,“ velím z pozice generála, tedy starší odvážnější sestry. Je mi totiž už osm.
„Ale co když nás najdou a nenechaj nás koukat na večerníček?“ ptá se sestra.
„Neboj, mám to promyšlený. A i kdyby, stejně dávaj to blbý ruský Jen počkej zajíci, jak říká táta.“
„Tak jo,“ nechá se přesvědčit Kačka a zavře za sebou potichounku dveře.
Jsme v tajuplném království dřeva. Království, kam samy nesmíme, zatímco děda je tu sám docela rád. Až mu za to babička někdy hubuje. Prej se sem může klidně odstěhovat. Tomu moc nerozumím, protože nevím, kde by tady spal a kam by chodil na záchod. Ale dospělák by si třeba poradil. Teď tu ale žádného nechceme. Chceme si samy užívat vůně dřeva, fermeže a terpentýnu.
Zatímco Kačka nejradši míchá jemný prach z pásové brusky, kterému říká hladká mouka, s pichlavými pilinami z cirkulárky, mě nejvíce láká borovicové dřevo stojící v zadním rohu. Má hodně suků a krásně voní.
„To voní smůla,“ vysvětloval mi děda, když ho řezal. „Tak jestli je smůla takhle krásná, tak ji chci mít celý život!“ přerušila jsem ho. „Ale jdi ty, kecko,“ odvětil a pohladil mě po vlasech. Teď se tu smůlu snažím najít v nařezaných prknech, abych ji mohla odloupnout a slepit si s ní prsty. Káča mezitím našla hřebík a kreslí jím do malých smrkových špalíčků. „Co by asi děda dělal, kdybych si takhle kreslila na tyhle dveře?“ „To by tě asi moc nepochválil. A hřebíky máme navíc zakázaný. Tak hlavně nenápadně.“
Připadám si důležitě. Asi tolik, jako když jsem slovník kamarádů na hřišti obohatila o slova jako vingl, špicpor, cajkrám, fornýr a fošna. A když jsem jim povídala, že doma máme kozy, které nedojíme, ale děda si na ně pokládá dřevo, aby ho mohl nalakovat, nechápaly, smály se, ale já jsem věděla své.
Po chvíli naši bezstarostnou průzkumnickou výpravu přerušil blížící se známý hlas. Ani nedutáme. Já jsem ukrytá v hromadě hoblin, mé nejoblíbenější, bohužel ale také nejprofláklejší schovce. Opatrně nasávám jejich vůni. Každý hluboký nádech by mě totiž mohl prozradit. Káťa si mezitím – trochu přidušená – hoví v čerstvě nalakované skříňce.
„Jé, můj otisk!“ radovala se s první ťápotou v laku. „A teď jsem se asi trochu přilepila.“
„Hlavně se neprozraď. A když tě najde, tak o mně kdyžtak nic nevíš!“
„Holky, no tak, kde jste? Já se chci schovávat s vámi. Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, nebo…“ začíná najednou odpočítávat opřený o smrkové latě.
„Dědo, to neplatí, ty se na nás máš přece zlobit, když nás najdeš!“ natahuje Kačenka.
„Nebojte, zlatíčka, zlobit se za chvíli bude babička na nás všechny. Chtěla, abych šel luxovat, ale já…“
„Tak tady radši zůstaneme,“ nenechám ho domluvit. „A můžeme společně prozkoumat ten tajemný poklop, který jsem objevila za hoblovkou.“
„Tak jo,“ nechá se přesvědčit Kačka a zavře za sebou potichounku dveře.
Jsme v tajuplném království dřeva. Království, kam samy nesmíme, zatímco děda je tu sám docela rád. Až mu za to babička někdy hubuje. Prej se sem může klidně odstěhovat. Tomu moc nerozumím, protože nevím, kde by tady spal a kam by chodil na záchod. Ale dospělák by si třeba poradil. Teď tu ale žádného nechceme. Chceme si samy užívat vůně dřeva, fermeže a terpentýnu.
Zatímco Kačka nejradši míchá jemný prach z pásové brusky, kterému říká hladká mouka, s pichlavými pilinami z cirkulárky, mě nejvíce láká borovicové dřevo stojící v zadním rohu. Má hodně suků a krásně voní.
„To voní smůla,“ vysvětloval mi děda, když ho řezal. „Tak jestli je smůla takhle krásná, tak ji chci mít celý život!“ přerušila jsem ho. „Ale jdi ty, kecko,“ odvětil a pohladil mě po vlasech. Teď se tu smůlu snažím najít v nařezaných prknech, abych ji mohla odloupnout a slepit si s ní prsty. Káča mezitím našla hřebík a kreslí jím do malých smrkových špalíčků. „Co by asi děda dělal, kdybych si takhle kreslila na tyhle dveře?“ „To by tě asi moc nepochválil. A hřebíky máme navíc zakázaný. Tak hlavně nenápadně.“
Připadám si důležitě. Asi tolik, jako když jsem slovník kamarádů na hřišti obohatila o slova jako vingl, špicpor, cajkrám, fornýr a fošna. A když jsem jim povídala, že doma máme kozy, které nedojíme, ale děda si na ně pokládá dřevo, aby ho mohl nalakovat, nechápaly, smály se, ale já jsem věděla své.
Po chvíli naši bezstarostnou průzkumnickou výpravu přerušil blížící se známý hlas. Ani nedutáme. Já jsem ukrytá v hromadě hoblin, mé nejoblíbenější, bohužel ale také nejprofláklejší schovce. Opatrně nasávám jejich vůni. Každý hluboký nádech by mě totiž mohl prozradit. Káťa si mezitím – trochu přidušená – hoví v čerstvě nalakované skříňce.
„Jé, můj otisk!“ radovala se s první ťápotou v laku. „A teď jsem se asi trochu přilepila.“
„Hlavně se neprozraď. A když tě najde, tak o mně kdyžtak nic nevíš!“
„Holky, no tak, kde jste? Já se chci schovávat s vámi. Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, nebo…“ začíná najednou odpočítávat opřený o smrkové latě.
„Dědo, to neplatí, ty se na nás máš přece zlobit, když nás najdeš!“ natahuje Kačenka.
„Nebojte, zlatíčka, zlobit se za chvíli bude babička na nás všechny. Chtěla, abych šel luxovat, ale já…“
„Tak tady radši zůstaneme,“ nenechám ho domluvit. „A můžeme společně prozkoumat ten tajemný poklop, který jsem objevila za hoblovkou.“
Úkol: Cílem je napsat smysluplný krátký příběh (s využitím popisu) v krátkém časovém úseku a nalákat čtenáře k tomu, že si bude žádat pokračování. Toto cvičení může být užitečné na vyzkoušení toho, jak např. zakončit kapitolu tak, aby se čtenář těšil na pokračování.
Zadání: Umístěte svůj příběh do reálných kulis nějakého místa, které jste znali v době vašeho dětství či mládí. Nemusí to být uzavřený příběh – může klidně jít o fragment – ale měl by být „o něčem“ (tedy ne jen pustý popis) a mělo by v něm být určité napětí, abychom chtěli vědět, jak to bude dál.
Zadání: Umístěte svůj příběh do reálných kulis nějakého místa, které jste znali v době vašeho dětství či mládí. Nemusí to být uzavřený příběh – může klidně jít o fragment – ale měl by být „o něčem“ (tedy ne jen pustý popis) a mělo by v něm být určité napětí, abychom chtěli vědět, jak to bude dál.
