„Zhasni, víš, že nesnáším světlo, nedělá mi dobře! Tady je pořád provoz, pořád někdo otvírá a zavírá, rozsvěcuje a zhasíná, jestli mi nebylo líp ve sklepě… A jo, má sklenici, tak to jsem na řadě. Jak má v ruce sklenici, tak je to jasný, jde po mně. To znamená, že ji buďto někdo nakrkl, nebo naopak sedí s nějakou návštěvou, ale to by měla těch sklenic víc. Anebo je čtvrtek večer a má psaní. Už to poznám i podle toho, že má trošku nepřítomný pohled. Nesmí k ní ani kočka do pokoje, jindy spolu čumí na televizi.
Jo, to já vobčas taky koukám, když mě nechá venku, ale ve čtvrtek ne. To se vždycky tváří důležitě a volá: „Nechoďte mi sem, mám psaní…! Ne aby mi sem zase vletěla kočka, chodí mi po klávesnici.“ To by si jeden myslel, že snad vymýšlí nějakou očkovací strategii, a ne že píše ty svoje povídečky.
A pak taky poznám, že už je po psaní.
Zase otevře ty dveře od lednice, v ruce má prázdnou skleničku a je celá červená a říká: „To bylo náročný, jak se člověk musí soustředit, a když jsem četla, abych nekoktala.“ Jako kdyby se vrátila z parlamentu. Děsně důležitá.
A pak se směje a vykládá holkám, o čem se psalo, co kdo komu řekl, a někdy si mě nechají na stole a můžu taky poslouchat. No, a kočka je ráda, že už zase může na klín, a já vím, že za chvíli mi zhasne, a bude nejmíň do rána klid.
Cvičení: Jak mě vidí…
Upřesnění: Vypravěčem o vašem psaní však musí být nějaký neživý předmět z vašeho okolí, anebo třeba domácí mazlíček či jiné zvíře, které je přítomné vašemu tvůrčímu zápalu nebo spisovatelskému bloku. Jak vás „vidí“ při vaší tvorbě fíkus v rohu či hrnek na kafe? Co si asi myslí váš pes, když vás pozoruje při psaní?
