Zimní návštěva - napsala Anna Dostálová

Našeho pětiletého syna Lojzu se celé odpoledne snažím marně dostat ven. Místo blbnutí ve sněhu chce koukat na tablet. Když už nic jinýho, tak ho přesvědčím alespoň ke kreslení dinosaurů. 

Čekám, až přijede můj muž. Jel vyzvednout na nádraží svou dospělou dcerou z prvního manželství. 

Dřív jsem bývala dost nervózní, když měla přijet na návštěvu. Teď už mám pocit, že jsme si k sobě konečně snad našly cestu. I když to pro mě ani pro ni nebylo jednoduché.

Pro nás obě je ale rodina hodně důležitá a nejvíc vděčná jsem za to, jaký vztah spolu mají „děti“.

Dveře do kuchyně se konečně otevřou a ozve se: „Nazdáár! Lojzo, startuj sněhule, venku sněží a vezmem boby,“ zkouší malýho bráchu přece jenom dostat ještě na chvilku ven. 

K mýmu údivu Lojza vyskočí s pokřikem: „Aniiiiii...“ a jako když do něj střelí. 

Dávaj si závod v oblíkání. To se Lojza najednou může přetrhnout, jen aby vyhrál. Schválně zahodí Aniččinu čepici přes půlku místnosti, aby měl náskok. Když si zapíná bundu, tak křičí: „Vyhrál, vyhrál!“ a běží ven. 

Už ve dveřích ho Anička strká do závěje před dveřma a on po ní na oplátku hází sníh. Za chvíli už je slyšet jenom: „Koukej jedůůů! Naskoč ke mně.“
„Přidej!“
„Né, bacha skokánek!“