Andělé – napsal Marek Greger

Je to už drahně let, kdy jsem dostal od své milované dívky kopačky, ale musím uznat, mělo to styl. V luxusní taštičce na rozloučenou jsem našel krabičku se sypaným čajem, cédéčko s názvem „Všechno je, jak má být“ od Horáčka a k tomu andělské karty, které jsem si měl vykládat, abych jako věděl, co mě čeká. Nevěděl jsem, jak si to mám vyložit.

Čas plynul a tu a tam na mě vyskočil nějaký článek, kde se o andělských kartách psalo. Povětšinou tam stálo, jak jsou karty skvělé a jak nám říkají, kudy nás andělé vedou a co po nás chtějí. Bylo to praktické. Když jsem měl depresi, vytáhl jsem si kartu, co skýtala naději – na cokoliv. Srdce se mi rozbušilo v naději na světlé zítřky a já mohl odložit pletení oprátky.
V jedné knížce jsem se dozvěděl, že k nám andělé promlouvají pomocí čísel. Třeba když se podíváme na hodinky, které ukazují čas 11 hodin a 11 minut. Našel jsem si, že se jedná o potvrzující znamení, hlásající: „Jdeš správným směrem!“. Prostě takový andělský razítko.
Najednou se mi ale na displeji hodinek začal ukazovat čas 15:21. Takhle: já se prostě podíval na ty hodinky každý den ve stejný čas. Ve dvě odpoledne se vám prostě 15:21 neukáže. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem se díval na hodinky automaticky každý den ve stejný čas.
Nevěděl jsem, co to znamená a jak si to mám vysvětlit. Opakovalo se to každý den, celý měsíc. Tak jsem se ze zvědavosti začal pídit po čísle na internetu. Zjistil jsem třeba, že 1521 lumenů má jedno super světlo na kolo. Takže co, má se mi rozsvítit? Nebo tam stálo, že roku 1521 dobyli Turci Bělehrad. Nic prostě nedávalo smysl.
Až jednou jsem chvátal z práce domů, protože jsem měl domluvené běhání s kamarádem. Vyšel jsem ven na tramvaj a byl lehce ve stresu, že nestíhám. Jedenáctka jela v 15:21. Náhoda? Netrpělivě jsem čekal, až dorazí. Najednou byla tu, já vstoupil dovnitř a tam, tam stála ta nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy na vlastní oči viděl.
Zní to neuvěřitelně, ale měla na sobě mikinu s číslem, co nešlo přehlédnout. Připadal jsem si jako v pohádce, kdy Měsíčník svítil na tu pravou a jedinou Večernici. Jen blbec by nevěděl, o co jde. Slečna byla dost mladá, tak jsem v sobě hledal odvahu ji oslovit. Ale co, znamení je znamení, takže jsem k ní přistoupil blíž a pozdravil ji.
„Dobrý den slečno. Nedalo mi to, musel jsem Vás oslovit.“ 

„Co chceš!? Vodprejskni, debile!“
Nevím, čí to byla chyba, nebo kde by šlo tenhle trapas reklamovat, ale dost možná chybují i andělé. Od té doby se mi už číslo nikdy neukázalo a já už nikdy nenahlížel ani do andělských karet.
A tak si říkám, že mě to mělo třeba jen naučit tomu, že znamení prostě neexistují a že když je na hodinkách 15:21, znamená to jen jedno. Že za devět minut bude půl čtvrtý.