„Je velký rozdíl v tom, zda jedna věc je účinkem druhé, či zda po ní jen následuje.“
(Aristoteles)
Základním postupem rozvíjení zápletky je podle Aristotela anagnorise, skrze kterou je dosaženo navození umělecké iluze. Je to zvrat v příběhu – změna neznalosti v poznání, AHA efekt. Děje se skrze vztahy a charakter postav, dále prostřednictvím neživých věcí a nahodilých událostí.
Nejlepší anagnorise jsou prostřednictvím peripetií. To jsou obraty v ději, které vyplývají z dějové osnovy a předchozích událostí alespoň pravděpodobně.
Pět základních způsobů rozvíjení zápletky – dobrého psaní dle Aristotela:
1. poznání dle znamení (popis) – nejméně umělecké
2. vymyšlené autorem, nevycházející ze souvislostí – umělé řešení či zásah shůry
3. vzpomínka
4. úsudek – rozpoznání
5. překvapení vycházející z pravděpodobnosti událostí, představení charakteru v akci – nejlepší
Ad 1) Popis je nejnižší způsob umělecké tvorby – např. prostřednictvím typického znamení – pán s kravatou, stoletý stařík. Znamení mohou být vrozená (barva vlasů) nebo získaná (jizvy).
Ad 5) Představení charakteru v akci, zvraty vycházející z pravděpodobnosti událostí – postavu poznáváme skrze její akci – hojně využívána hlavně v americké literatuře, v evropské je více reflexí a odbočení. Nálepkování postav – chytrák, hlupák – se používá v pohádkách a bajkách, kde se pracuje s archetypy postav.
Pět základních způsobů rozvíjení zápletky – dobrého psaní dle Aristotela:
1. poznání dle znamení (popis) – nejméně umělecké
2. vymyšlené autorem, nevycházející ze souvislostí – umělé řešení či zásah shůry
3. vzpomínka
4. úsudek – rozpoznání
5. překvapení vycházející z pravděpodobnosti událostí, představení charakteru v akci – nejlepší
Ad 1) Popis je nejnižší způsob umělecké tvorby – např. prostřednictvím typického znamení – pán s kravatou, stoletý stařík. Znamení mohou být vrozená (barva vlasů) nebo získaná (jizvy). Různí autoři k němu mají různý přístup. Např. Stephen King ho považuje jen za nutný rámec, zatímco John Gardner mu připisuje vyšší význam a považuje ho za jednu z cihel díla (dialog, popis, akce).
Ad 2) Umělé řešení vymyšlené autorem – náhody, sny, duchové, kouzelné bytosti a věci. Často se objevuje v pohádkách, mýtech, bájích, náboženských příbězích. Využíval je i Shakespeare – např. Hamlet – duch jeho otce. Patří sem i tragické události, které jsou využívány k odstranění postav (havárie, vraždy, nehody).
Ad 3) Vzpomínka – to, co bylo zapomenuto, ale dává smysl tomu, co se právě děje. Může to být situace, vůně, věc, setkání, postava, melodie, hudební motivy. Často se používá ve filmech.
Ad 4) Rozpoznání, které vychází z úsudku – často otevřené konce, jakoby neúprosnost „osudu“ – vývoj zápletky směřuje k neodvratnému konci, který ani nemusí být dopovězen. Často se používá v hororech pro stupňování napětí – naše mysl je jasně vedena jedním směrem (např. Ptáci, Vetřelec, Věc).
„Co je pro každého člověka podvědomím, stává se pro spisovatele múzou. A to je jádrem originality.“
(Ray Bradbury)
