 |
| Francis Bacon |
„Proces narození je násilná věc a smrt je násilná věc. Život sám je násilný,” prohlásil jsi a já jsem toho svědkem.
Mohl jsem být kýmkoli, čímkoli. Mohl jsem létat a brát dech návštěvníkům galerie, ale tvé ruce, Francisi, tvé ruce si to nepřály.Zrodil jsem se z bledých vláken plátna. Jen prázdná plocha nepředstavitelného potenciálu. Mocná to věc v rukou nadaného malíře a ty jsi právě objevil své umělecké sebevědomí – osud mě ti postavil do cesty jako velkolepý úspěch budoucnosti.
Dny a noci procházel jsi kolem mne, já se rozpínal ve tmě i paprscích světla na rámu, který mi dal tvar, ale na konci tvé práce se stal tak omezujícím. Věděl jsem, že se stanu úžasným, jen jsem netušil, v jakém smyslu. Tvé barvy mohly mi dát melancholii a agresi, choulostivost a energii, hrubost nebo tichý mat. Možnosti byly nekonečné. Když jsi do ruky vzal štětec poprvé, vím, že si velmi úpěnlivě pozoroval svoji práci. Cítil jsem na sobě tvůj dech a povzbudivý dotek štětin, věděl jsem, že se stávám úchvatným. Nejprve jsem si přišel těžký, ale pak jsi mi dal křídla a já počal ožívat. Světlo tvého ateliéru hřálo mé perutě, dokud jsi neskončil svoji denní práci.
Druhý den jsi se ke mně vrátil. Můj první pohled patřil tobě. Jako kdybys ale tvořil se zavřenýma očima, tvé tahy žily svým vlastním životem. Vzdoroval jsi chvíli, cítil jsem to. Na konci jsi však nechal věcem volný průběh, to tvé podvědomí vybíralo barvy a linie. Nanášelo vrstvy oleje a dávalo tvar figurám.
Při západu slunce pak tvé oči poprvé doopravdy spatřily, na čem jsi pracoval již od rána. Přišel jsem si tehdy tak hluboce lidský... Něco se ze mne dralo na povrch, něco, čemu jsem dosud nerozuměl, ale tvá tvář zářila poznáním. Byl jsem snad výjevem z tvých drogami naplněných nocí? Nebo něčím, cos spatřil během války?
Po několik dní jsi mě obcházel a snažil se probudit v sobě to, co vedlo toho dne tvoji ruku. Viděl jsem tvoji zachmuřenou tvář. Viděl jsem tvé pevně sevřené rty. Dřímal jsem ve svých temných karmínových plochách a černých tazích a čekal, až se pohne tvé podvědomí a dá ti znamení, že je čas, abych byl nadále utvářen.
Chodili kolem mě i jiní lidé, návštěvníci tvého skromného ateliéru. Jejich duše však nechápaly. Dívaly se na mě zastrašeně a snad i znechuceně, ale ty jsi mě bránil – to tvé srdce malovalo a srdce je navždy absolutně upřímné, proto i já jsem upřímným obrazem… něčeho. Možná, že zatím nebylo úplně poznat čeho, ale ať to bylo cokoli, bylo to upřímné.
Když jsi se vrátil k malbě a tvé podvědomí se dotklo mých vláken, vydechl jsem. Cítil jsem na sobě kosti a svaly a krev v žilách a chlad řeznické dílny. Cítil jsem měkkost drahých perských koberců a látky, objímající drátěnou mříž deštníku. Byl jsem sbírkou momentů a chvilek, a přesto jsem byl scelený stejně jako jednolitá vrstva malby. Dýchali jsme na sebe. Pot z tvého úsilí usychal jako nánosy barvy mého těla. Byl jsem hrozivý, tušil jsem, že lidé mne budou soudit těžce, jelikož oni soudí všechno a všechny. Ale věděl jsem, že jsem upřímný. Jsem pravda. Jsem zobrazení odkryté skutečnosti, reality, kterou naše společnost ráda zametá pod jeden z těch perských koberců. Dokončil jsi mě a nalil si skleničku. Tvé oči mě stále studovaly, vážily a věděly, že si na mě pravděpodobně budou muset zvyknout. Kdo by si koupil zvěrstvo, jaké tvé podvědomí vypustilo na to neposkvrněné plátno?
Opustil jsem tě však během několika týdnů. Někdy mi tvé ruce schází. Lidé neradi přijímají, co zobrazuji. Chtěli by, aby jejich svět kvetl v míru a pokoji, aby byl člověk nesmrtelný a věčně zdravý a mladý, aby všechno bylo dokonalé a prostoupené světlem. Jenže tak to na Zemi nefunguje.
Stal jsem se obrazem života tak, jak jsi řekl.
„Proces narození je násilná věc a smrt je násilná věc. Život sám je násilný,” řekl Francis Bacon.
Zadání:
Napište text z pohledu obrazu nebo určité postavy z něho.
