Muži jen v kotekách s kančími zuby v nose a náprsenkou z mušlí. To je oblečení mužů kmene Dani, žijícího v Beliemském údolí na Papui.
Daniové byli objeveni teprve v roce 1938 a jsou jedni z mála kmenů, které ještě žijí původním primitivním životem.
Našim průvodcem byl domorodec. Koteku už nenosil, jen šortky a tričko. Sice se narodil v džungli, ale dnes už žije ve městě Wamena, odkud příležitostně občas vozí za domorodými Daniji turisty.
Nejdřív nás zavezl místní motorovou rykšou – říká se jí tu benem – na trh, kde se prodává vše od selátek, která pobíhají všude, přes ovoce, zeleninu a tabák až po náčelnické čelenky z rajčích per.
Pak už jsme vyrazili autem směrem k vesnici Jiwika. Tam silnice končila a my jsme uviděli plot spletený z větví, za kterým byly téměř do kruhu postavené chýše. Každá danajská rodina má svojí a jedna je dokonce vyhrazena pro mumii bývalého náčelníka.
Domorodci nás uvítali velmi mile. Jejich současný náčelník sice nebyl doma, ale přivítal nás jeho zástupce – ochránce mumie náčelníka. A hned nám nabídl, že nám svou nejcennější relikvii ukáže. V jejím obydlí se stále topí a může tam jen jediný člen kmene, který o mumii pečuje. Samozřejmě jsme měli zájem, nikdo z nás neviděl sušeného náčelníka. Jeho strážce přinesl sedící černou mumii s koleny pod bradou, která měla kolem krku mnoho provázků. Nikdo neví, jak je stará, a tak jí už dlouhou dobu zavěšují každých pět let na krk provázek. Teď jich je už okolo dvaceti.
Mumii náčelníka měla dříve každá vesnice, ale přišli misionáři a všechny jim je spálili. V této oblasti zůstali jen dvě, které včas ukryli. Ta, kterou jsme viděli, byla jednou z nich.
Když jsme si mrtvého náčelníka prohlíželi, přišel i náčelník současný, který se vrátil z města. Byl oblečený jako ostatní. Nosil jen koteku a náprsenku, ale navíc měl tašku, hodinky a uměl anglicky. Takto oblečen byl i v Japonsku a Španělsku, prostě světoběžník.
A já si uvědomila, že jsem jeho fotku už určitě viděla v nějaké knize nebo časopise. Byl taky moc milý, a jako jeho hosté jsme se s ním mohli i fotit.
Dokonce nám zprostředkoval i focení žen, které nás pozorovaly zpovzdálí.
Ať staré či mladé, nosí jen sukénky z trávy, případně slavnostní z korálků. Často mají na čele zavěšenou pletenou tašku splývající na záda, ve které přenášejí děti, prasátka, zeleninu či sladké brambory.
K běžným tradicím patří i to, že pokud zemře muž z rodiny, nechají si ženy useknout jeden článek prstu. Jejich zmrzačené ruce tak často nemají krom palce, který je úchopový (a proto se neseká), žádné celé prsty. Prý už se to ale u mladých dívek tak striktně nedodržuje, jen když si to dotyčná přeje...
Odpoledne jsme pokračovali do dalších danijských vesniček, které si byli velice podobné. Jen políčka se táhla více do strmějších kopců. Někde si hned u svých obydlí lidé pěstovali sladké brambory, řepu i lahvovník.
Právě jeho plody se používají jako koteky a k tělu se přivazují orchideovým vláknem. Tak mají muži oddělení konfekčních oděvů přímo před chatrčí a mají vždy co na sebe. A ženy vlastně také, neboť i různých travin roste všude kolem mnoho.
Nakonec jsme se dostali až do míst, kde žijí tzv. stromoví lidé. Ale tam s námi už průvodce nechtěl jít dál, protože už se schylovalo k večeru a navíc je mezi nimi stále ještě rozšířený kanibalismus. Ale už jen jako pomsta za smrt či nějakou jinou špatnost, způsobenou druhým kmenem. To se pak udělá výprava a jdou viníka zabít a sníst. Prý je to posílí.
Koteka – Papua
Plod lahvovníku (druh dýně). Pěstuje se zavěšená na strom, keř nebo tyčku (jako salátová okurka), aby plod mohl vise seshora dolů a moc se nekroutil.
Když dozraje, vnitřek se vydlabe (určitě sní, zde se zkonzumuje vše, tak proč ne dýně) a nechá se usušit.
Potom se jen nasadí na pánské přirození, přiváže se k šourku a za špičku se vyvěsí druhým vláknem které se přiváže k pasu.
Je obdivuhodné, že s tím dovedou i pracovat, viděli jsme je kopat strouhu a jinde zase pracovat v lese.
Některé koteky se i zdobí, různě vypalují, ale ty se nám tak nelíbily, chtěla jsem svým kamarádům přivézt něco na sebe. Problém byl jen ten, že jsem potřebovala jen trochu zakřivené, aby zapadla jedna do druhé, a to byl problém. Jeli jsme totiž zpět přes Austrálii a tam se nesmí nic rostlinného a živočišného původu dovážet. Prošlo to, přiznala jsem se k tomu na letišti a asi mysleli, že mám jen jednu (vezli jsme jich asi 7). No, radosti to udělalo hodně, jen každý chtěl vědět, zda není „sekáčová“. Fakt nebyla.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Betel – velmi oblíbená lehká droga, hlavně v JV Asii. Betelové sousto (indonésky pinang). Oříšek roste na stromech palmy arekové) a používá se ještě nezralý. Balí se do listů pepřovníku betelového, který se potře hašeným vápnem (drtí se vápenec nebo lastury). Při žvýkání se uvolňuje arekaidin, který barví sliny do červena. Ty se vyplivují na zem, a proto jsou tato území uživatelů pokryta červenými plivanci, což pro nás je opravdu odpudivé. Údajně to likviduje střevní parazity a působí osvěžení organismu. Vápno ale také ničí zubní sklovinu a dráždí sliznice a proto mají žvýkači, vlastně všichni i ženy, černý a hodně vypadaný chrup. K oříšku se přidávají i jiné věci, jako např. hřebíček, tabák, muškátový oříšek, semena akácie a mnoho dalších, podle místního zvyku.
Někde se oříšek rozloupne, rozžvýká a přebytečná šťáva se vyplivne. Zbytek se v puse rozžvýká s jehnědou pepřovníku, která se obalí v nehašeném vápně a přikousne k dužině.
Směs se rozžvýká, zčervená a žvýká se tak dlouho, dokud pouští šťávu a přebytečné sliny, které se také vyplivují a červené plivance jsou všude.
Žvýkají i děti, prý to chtějí.
Je to odporně hořké.
Je to odporně hořké.
