Vzbuď mě, až budeš odcházet,
po špičkách a v tichu,Ty víš, že mi budeš scházet,
i když jsem Ti byl celou dobu k smíchu.
Vzbuď mě ze sladkých snů do tvrdé reality,
kde je vše méně jasné,
vidím jen matný obrys – možná jsi to Ty, vedle Tebe každý žasne.
Vzbuď mě z hrozné noční můry,
zažeň pryč mé zlé duchy,
v dalším životě se převtěl do zlé stvůry,
a já Tě pak nechám zvěčnit na obraze jak od Alfonse Muchy.
Vzbuď mě, až to nebudu čekat,
v posledním záblesku něžnosti,
vím, že Tě tu musím nechat,
to já půjdu do vyhnanství věčnosti.
Vzbuď mě polibkem na čelo,
zanech tam otisk své rtěnky,
něco uvnitř mě Tě moc chtělo,
i když jsme měli jen životnost směnky.
Vzbuď mě už zítra,
plná pocitů a emocí,
přitul se ke mně hned zjitra,
nenech se přemoci tou bezmocí.
Vzbuď mě jako už tolikrát,
každé ráno zas a zas,
Tvou přítomnost chci plnými doušky polykat,
naplno se ponořit do tvých krás.
Vzbuď mě ze svatebního smutku,
dívej se každý večer na nebe,
všimni si mého posledního dobrého skutku,
napsal jsem do hvězd vzkaz – jen pro Tebe.
Vzbuď mě ze smutečního veselí,
pohřbil jsem své staré já,
a i když mi ta nová podoba moc nesedí, nechalas mi tam na srdci otisk – Tvá.
Ze sbírky Básně z vlaků a kaváren
