Koncept je to, co pomáhá v psaní. Když píšeš třeba i krátký literární útvar, musíš respektovat proporce, protože ona je stejně důležitá jako obsah.
Pravidla pro spisovatele nesmí být tabu. Všechna pravidla se dají porušovat a o všem se může diskutovat. Arnošt Lustig říkal, že když budeme potřebovat, Aristotelova pravidla narušíme a vystavíme si architekturu podle svého.
Pravidla pro spisovatele nesmí být tabu. Všechna pravidla se dají porušovat a o všem se může diskutovat. Arnošt Lustig říkal, že když budeme potřebovat, Aristotelova pravidla narušíme a vystavíme si architekturu podle svého.
Jako například James Joyce. Ten ve své sbírce Dublinané má povídku Mrtvý, ve které postavil Aristotelovu strukturu na hlavu: devadesát procent vyprávění na začátek, což líčení večírku, pak pět procent prostředek, kdy žena pláče, a pět procent konec, ve který m čtenář dozví všechno a k tomu ještě přichází rezonance - krásná věc na konci, která umožnuje čtenáři, aby se zorientoval v tom, co bylo řečeno. Je to jako čas na přemyšlení a pochopení celého příběhu. I když to s příběhem nemá vůbec nic společného.
Ale mistr spisovatel v povídce resonanci vždycky má.
Joyce popisuje, jak sněží nad Irskem, zatímco čtenář přemýšlí o ženské, která se rozplakala, proč je mokrý polštář a proč její chlap na začátku zuřivý a pak najednou projeví porozumění.
Čtenář během rezonance dopisuje příběh, dostává čas, aby se vžil do jiného života. V tom je kouzlo.
Čtenář během rezonance dopisuje příběh, dostává čas, aby se vžil do jiného života. V tom je kouzlo.
Úkol: Prolistujte své oblíbené knížky a podívejte se, zda na jejich konci objevíte nějaké krásné rezonance...
Dan Brown, Šifra mistra Leonarda:
Zvedl oči k nebi a přes skleněné pláty obrácené pyramidy spatřil noční oblohu posetou hvězdami. Ji krášlí díla mistrů, nebe hvězd... Jako šepot duchů v temnotách kolem něj zaznívala zapomenutá slova. Pátrání po svatém grálu je cestou za možností poklonit se kostem Máří Magdalény. Cestou za modlitbou u nohou vyvržené ženy. Robert Langdon pocítil náhlou vlnu úcty a obdivu. Padl na kolena. Na okamžik se mu zdálo, že slyší ženský hlas... moudrost věků promlouvající šepotem z propasti Země.
Mario Puzzo, Kmotr:
Omilostněná prosebnice, očištěná od hříchu, sklonila hlavu a sepjala ruce nad zábradlím oltáře... Pak s hlubokou a z hloubi duše pramenící touhou uvěřit, být vyslyšena, odříkávala modlitby za spásu duše Michaela Corleona...
Mika Waltari, Egypťan Sinuhet:
Jako člověk jsem žil v každém člověku, a jako člověk budu žít v každém člověku, jenž přijde po mně. Budu žít v jeho starosti i radosti, v jeho zármutku i strachu - budu žít v jeho dobrotě i špatnosti, ve spravedlnosti i křivdě, v slabosti i síle. jako člověk budu věčně žít v člověku - a proto netoužím po obětech u svého hrobu ani po nesmrtelnosti svého jména.
Toto napsal Sinuhet, Egypťan, ten, jenž žil osamělý po všechny dny svého života.
Francis Scott Fitzgerald, Velký Gatsby:
Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost, která před námi rok od roku ustupuje. Dnes nám unikla, ale nevadí - zítra doběhneme rychleji, rozpřáhneme paže dále... A jednoho krásného rána- A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti.
Přitiskli se k sobě čely. Byli spolu, na ničem jiném nezáleželo. Seděli těsně vedle sebe a tiše pozorovali vycházející hvězdy. (Jasmin Carmel)
Jan Procházka, Přestřelka:
Mojí nejoblíbenější knihou je PŘESTŘELKA od Jana Procházky. Má podtitul - malý román z velké doby. Kniha má epilog. Nebudu jej uvádět celý, jen jeho poslední věty, které jsou, dle mého právě tou resonancí, o které jsme se učili:
Ve veliké dálce za auty byl v té chvíli LES. Odtud vypadal už jenom jako slabá čára po obzoru. Nad vysokými topoly kroužilo několik čápů, měli ve strmých větvích proutěná hnízda. KRAJINA V HODINĚ ÚSVITU vypadala tak mylně, jako by svět byl stvořen pro mír a nikoli pro věčnou válku.
(Jiří Wilson Němec)
