Když se tě ráno tvoje žena ptala: „Zlato, vážně chceš jít? Předpověď není nic moc,“ tvářil jsi se, že neslyšíš a dál si chystal věci do batohu. „Neměl bys chodit sám, kdyby se něco stalo, nikdo ti nepomůže.“ Díval jsem se na tvůj otrávený obličej, když jsi své ženě odpověděl: „Budu v pohodě a nic se mi nestane.“ Pak jsi popadl skialpy a šel a už jsi neviděl, jak se za tebou tvoje žena dívá z okna a na tváři ji pálí tvůj nedbalý polibek.
Stoupal jsi stezkou rovnou nahoru. Vypadalo to, že se ti jde dobře, lyže se ti nebořily, hole jsi zapichoval do sněhu, jednu, druhou, v pravidelném rytmu. Občas jsi se rozhlédl a ve tváři jsi měl nespokojenost, asi že ti přibývající mlha kazila výhled na okolní kopce.
Když jsi vystoupal na vrchol, mlha už byla hustá jako mléko. Viděl jsem, jak váháš. Koukáš do mobilu, pak se rozhlížíš kolem sebe. Nad čím jsi přemýšlel? Kudy se dostat zpátky do údolí? Myslel jsem, že je to jasné. Jediná bezpečná cesta byla vrátit se zpět stezkou, kterou jsi přišel nahoru. Ale ty ne. Ty jsi se vydal na druhou stranu kopce a začal se chystat na sjezd. Křičel jsem na tebe: „Blázne, tamtudy ne, je to nebezpečné,“ ale ty jsi mě neslyšel. Nebo nechtěl slyšet. Někdy si myslím, že moje varování vnímáš, ale schválně je neposloucháš.
Když jsi po svahu vykroužil první obloučky, zdálo se, že to bude dobré. Jenže pak jsi zastavil. Tvoje lyže se zařízly do sněhu a do obou stran se od nich rozeběhla hluboká spára. Vrstva sněhu se i s tebou začala sunout do údolí. A ty jsi tam stál jako zkamenělý. „Jeď, dělej, té lavině ujedeš!“ řval jsem na tebe. Tentokrát jsi mě asi slyšel. Udělal jsi přesně to, co bylo potřeba. Namířil jsi lyže do boku, odrazil se, píchal holemi jako divý. Držel jsem lavinu ze všech svých sil, ale nakonec přece jen začala nabírat rychlost. Ty jsi ale už byl venku. Ležel jsi na svahu, lapal po dechu a s nevěřícným pohledem si prohlížel zkázu, kterou jsi přežil.
A já, tvůj anděl strážný, teď potřebuji dovolenou. Snad se beze mě na chvíli obejdeš.
