To ještě teplé podzimní odpoledne s námahou vylezl na kopec za chalupou, kam dřív hbitě vyběhl. Rozhlídl se kolem. Tak jako častokrát jindy se díval přes příkré údolí do ponuré, křovím zarostlé strže. Uvědomil si, jako už mnohokrát, že tudy cesta nevede, a loudavě se vrátil k chalupě. V síni vzal z věšáku mošnu a v chlívku odvázal kozu, když z tepla kuchyně vyšla žena. Řekl jí, že jde, jako každý týden, na trh. Poděkoval za čerstvý bochník zabalený v utěrce a kolíkem zaklapl branku.
Nikdy víc se už neviděli.Nelitovala toho. Byla zvyklá být na všechno sama, on pořád jen mlčel a nic kloudného neudělal. On o tom nepřemýšlel; s dřívějškem byl nespokojený a nic jiného neznal.
Cestou potkal jinou, nabídla mu, aby se napil a oddychnul si. To mu přišlo vhod. Beztak bylo na trhu všechno stejné a v chalupě pod roklí taky. Stalo se, že si odpočinul a i s kozou tam zůstali. Po tom plahočení mu byla příjemná, byť ubožejší, skromná kuchyně a zase čerstvý chleba. A jí vyhovoval nemluva, který nic nechtěl, jen teplo od kamen a krajíc chleba. A kozí mléko bylo navíc.
Tak byla spokojená žena, od které Budižkničemu odešel. On tím, že byl Budižkničemu a vlastně nevěděl, co by mohl chtít a dělat. A ta nová, unavená dřinou a samotou, od života už nic a nikoho nečekala. A najednou měla mlčenlivého společníka a navíc kozu, které si hleděla.
Tak Budižkničemu bezděčně učinil dobrý skutek. Tři lidi se měli líp, a koza taky.
