S partou kamarádů hrajeme na chatě v horách hry. Před půlnocí skoro všichni odchází spát. Mně se ještě nechce, a tak s jedním z kluků, se kterým si často ráda povídám, zůstávám ještě chvíli v obýváku.
„Můžu si k tobě strčit nohy?" zeptá se nejistě svým jindy sebevědomým hlasem a poposedne si na gauči.
„Jasně," odpovídám a se sotva postřehnutelným úsměvem kouknu na jinou deku, která je asi metr od něj.
Strčí chodidla pod tu mojí a dává při tom pozor, aby se naše nohy nedotkly. Přitom cítím, jak jsou blízko. Cítím to pod dekou i ve vzduchu. Jako kdyby bylo před bouří a do pokoje už se nevešel ani kousek další energie. Zvířený vzduch ke mně přivane jeho šampón, příjemnou vůni lesa, a já se usměju. Směju se mile a něžně. A hlavně mi to jde samo.
„Proč se usmíváš?" položí do vzduchu jednoduchou otázku. Kouknu mu do zelených očí, ale po chvilce ve mně píchne. Jako by mě ten pohled probodl. Rychle oči odvracím. Abych zakryla nejistotu, tak se zavrtím na gauči. Tak se teď naše nohy pod dekou opravdu dotknou. Nechávám je tak a on taky. Na jeho otázku odpovídám jinou.
„Co se ti na holkách líbí nejvíc?" Podívám se mu znova do očí a jsem tentokrát připravená ten pohled vydržet. Vteřinu, dvě, pět. Věčnost. A přece to je jen kratičko.
Čekám, jestli řekne, že pevnej zadek, velký prsa, útlej pas, modrý oči... A přemýšlím, jestli může říct něco, co mám já. Pak zazní pokojem jeho hluboký hlas.
„Talent. Talent je sexy."