Marie stála u otevřeného okna a ve tváři měla nepřítomný, zasněný výraz. Oči měla otevřené, ale gondoly, plující po Grand Canal v Benátkách, neviděla. Ani dívky, které se smály na molu sousedního velkého paláce Contariny Dal Zaffo, ve kterém se každý týden konaly velké společenské a umělecké akce.
Na tváři cítila vlahý slaný vítr, pramínek jejích světlých vlasů se uvolnil z účesu a šimral ji na krku. V tmavém pokoji se na plátně malířského stojanu začínala rýsovat postava mladého muže na koni. Většina kontur byla pouze v obrysech, pouze tvář jezdce vystupovala téměř plasticky a hleděla do dáli. Na konci štětce, který bezvládně držela v ruce, se začínala tvořit kapka bílé barvy, která se neustále zvětšovala. Když dosáhla správných rozměrů, rozvážně se utrhla od špičky štětce a rozplácla se Marii na noze. Ta se s trhnutím probrala ze snění a kdyby uměla klít jako prostý lid, tak by to udělala. Na tmavě zeleném sametovém střevíci měla bílý stříkanec, který stékal pomalu na zem. Pomyslela si, jak jí matka vyčiní, ale vzápětí ji zaujal smích dívek na vedlejším molu. Zahlédla Carolinu Polignac a její přítelkyně. Její otec koupil nedávno sousední obrovský palác Contarini.Potvora namyšlená to je, pomyslela si Marie. Její rodiče mají minimálně třikrát větší palác, než je ten náš, a ona se kvůli tomu nosí jako pávice. Kdyby viděla matčin dům v Duino! povzdechla si princezna.
Záviděla Carolině, že k nim skoro každý týden přijede nějaký malíř nebo jiný umělec, a ona, hloupá Carolina, si toho neváží. Akorát flirtuje a nechává se obdivovat! Umění vnímá jen jako možnost k seznámení, povzdechla si princezna Marie se stínem smutku ve tváři.
Marie milovala slunnou Itálii, ale dívky v rodných Benátkách ráda neměla. Všechny byly tmavovlasé a značně hrdé na svůj původ, což jí dávaly najevo. Blonďatá Marie to nesla nelibě. Přitom byla mnohem chytřejší než ony! Malovala, kreslila, hrála na piáno, mluvila několika jazyky, četla, chodila do divadla a obdivovala Shakespearovy hry. Připadalo jí romantické, že žije v domě Desdemony, ale to bylo jediné pozitivum tohoto domu. Malý, tmavý a mezi ostatními zapadlý dům Palazzo Contarini-Fasan měl jenom dvě okna na patře. Mezi ostatními domy působil jako chudý příbuzný. Marie často snila o muži, který ji z tohoto chmurného paláce odvede, o muži, který bude krásný a něžný…
„Marie, kde jste?“ Matka rozrazila dveře a vstoupila do pokoje.
„Co se děje, mamá?“ Marie schovala nohu s bílým flekem pod stůl. „Vypadáte rozčileně. Kuchařka spálila oběd nebo snad… snad se nestalo něco vážnějšího?!“
„Váš bratr, váš bratr!“ Matka sotva popadala dech a zhroutila se do křesla.
„Co je s ním? Santa Maria, mamá, no tak mluvte – co se děje?“
„Egon spadl z koně a má zmrzačenou nohu, nemůže chodit! Musím za ním! Hned, Marie! Nechte toho malování a pomozte mi vybrat oblečení na cestu!“
„Klid, mamá. Ještě že se nestalo něco horšího, to bude v pořádku,“ uklidňovala ji princezna.
„Je to neštěstí, Marie! Váš bratr přispívá velkou částkou na chod našeho domu a po smrti otce mnoho peněz nemáme. Jestli bude mrzák a bez prostředků…!“ Její hlas se zlomil v pláč. Ramena se jí otřásala a v křesle najednou vypadala jako schoulený uzlíček neštěstí.
„Kde se mu to stalo? Naposledy mi psal z Čech. Kde je teď? Kdo vám přinesl tu zprávu?“
„Poslal ji telegrafem a je stále Čechách,“ probrala se matka z šoku. „Pobývá na zámku Loučeň! To je strašné, jaké TAM mohou mít doktory? Musím za ním, chci jej ošetřovat sama!“
Marie se zamyslela a po chvíli se její tvář rozjasnila. „Pojedu také, mamá!“
„Proč chcete jet do té zimy? To nepřipadá v úvahu.“
Marie ráda poznávala nové země, a také chtěla být matce oporou.
„Vyznám se v moderní medicíně a dlahu také umím přiložit. Četla jsem v anglickém lékařském magazínu zprávu od barona Listera o tom, jak zabránit zánětu u ran. Pošlu čeledína k apatykáři koupit fenol a vyrazíme.“
Mamá se nechala přesvědčit a hned druhý den se obě ženy vydaly za princem Egonem.
Cesta z Benátek do Čech byla dlouhá, nudná a nepohodlná. V drkotavém kočáru se zdála přímo nekonečná. Konverzace s matkou se točila stále kolem zranění jejího bratra Eugena, a tak si raději pročítala jeho poslední dopisy, ve kterých jí psal o svém hostiteli. O mladém, bohatém a štědrém Alexandrovi Thurn Taxis a o jeho Loučeni. Při studování rodokmenu Thurn Taxisů zjistila, že jsou s Alexandrem vzdálení příbuzní.
Princezna se soustředila na své myšlenky, ve kterých si vykreslovala Alexandra, jako by malovala obraz na plátno.Viděla postavu mladého muže na koni, ale tentokrát byla jeho tvář zakryta v husté mlze. Nevěděla, jak vypadá, a ani její fantazie jí v tomto případě nepomohla. O to zvědavější však byla.
