„Babi, kolik je na nebi hvězd?"
Babička se na chvíli zamyslí.
„To nevím. Nejdřív si poslechněme, co říkají samy hvězdy, možná nám odpoví. Dívej se na ně. Vidíš, že každá hvězda je jiná. Jedná je větší, druhá menší a svítí také každá jinak. Jedna září jako drahokam, druhá se jen jemně mihotá. A po Mléčné dráze se nese nekonečné množství malých třpytivých hvězdiček. Každá má svůj hlas, jen je musíš poslouchat. Co myslíš, jak zní hlas těch z Mléčné dráhy?"
„Jako auta na dálnici!"
„Možná. Ale nám se zdá, že je tichý jak ukolébavka, jako naše ves v noci. A jak zní hlas hvězd velkých a malých?"
„Myslím, že jako rolničky nebo zvon na kostele."
„A proč?"
„Nevím, babi, mně se to tak zdá."
„Já slyším něco jiného. Slyším, jak si povídají mezi sebou o tom, co se děje kolem. Možná si povídají i o nás, tak jako my mluvíme o nich. A každá hvězda má svou rodinu. Jen ty, co svítí zářivěji než ostatní, bývají někdy odsouzeny k samotě. Mají totiž velice důležitou práci – ukazují všem správnou cestu, hřejí a dávají naději."
Dál už jsem nic neslyšela. Usínala jsem v babiččině objetí a ve snu létala mezi hvězdami a poslouchala jejich veselé, zvonivé tlachání.
Ráda ležím s babičkou na terase. Dívám se na nebe, kladu nekonečné otázky a ona se snaží najít odpovědi. Ptám se:
„Babi, kolik je na nebi hvězd?"
Babička se na chvíli zamyslí.
„To nevím. Nejdřív si poslechneme, co říkají, možná nám samy odpoví. Dívej se na ně. Zjistíš, že jedna hvězda je větší, druhá menší a svítí také každá jinak. Tamta září jako drahokam, další se jen jemně mihotá. A každá má svůj hlas, jen je musíš poslouchat. Co myslíš, jak zní hlas těch z Mléčné dráhy?"
„Babi, kolik je na nebi hvězd?"
Babička se na chvíli zamyslí.
„To nevím. Nejdřív si poslechneme, co říkají, možná nám samy odpoví. Dívej se na ně. Zjistíš, že jedna hvězda je větší, druhá menší a svítí také každá jinak. Tamta září jako drahokam, další se jen jemně mihotá. A každá má svůj hlas, jen je musíš poslouchat. Co myslíš, jak zní hlas těch z Mléčné dráhy?"
„Jako auta na dálnici?"
„Možná. Ale mně se spíš zdá, že je tichý jak ukolébavka, jako naše ves v noci. A jak ti zní hlas hvězd velkých a malých?" ptá se mě babička.
„Myslím, že jako rolničky nebo zvon na kostele," napadne mě.
„A proč?"
„Nevím, babi, mně se to tak zdá."
„Já zase slyším, jak si povídají mezi sebou o tom, co se děje kolem nich. Možná si povídají i o nás, tak jako my mluvíme o nich. A každá hvězda má svou rodinu. Jen ty, co svítí zářivěji než ostatní, bývají někdy odsouzené k samotě. Mají totiž velice důležitou práci – ukazují všem správnou cestu, hřejí a dávají naději."
Dál už jsem nic neslyšela. Usínala jsem v babiččině objetí a ve snu létala mezi hvězdami a poslouchala jejich veselé, zvonivé tlachání.
„Možná. Ale mně se spíš zdá, že je tichý jak ukolébavka, jako naše ves v noci. A jak ti zní hlas hvězd velkých a malých?" ptá se mě babička.
„Myslím, že jako rolničky nebo zvon na kostele," napadne mě.
„A proč?"
„Nevím, babi, mně se to tak zdá."
„Já zase slyším, jak si povídají mezi sebou o tom, co se děje kolem nich. Možná si povídají i o nás, tak jako my mluvíme o nich. A každá hvězda má svou rodinu. Jen ty, co svítí zářivěji než ostatní, bývají někdy odsouzené k samotě. Mají totiž velice důležitou práci – ukazují všem správnou cestu, hřejí a dávají naději."
Dál už jsem nic neslyšela. Usínala jsem v babiččině objetí a ve snu létala mezi hvězdami a poslouchala jejich veselé, zvonivé tlachání.
