Maxipes Fík – napsal Jiří Wilson Němec

„Tak tohle je Maxipes Fík,“ říkám. „To si ze mě děláš srandu, dědo, to přece není Fík, to je nějakej papoušek, papagáj. Maxipes Fík vypadá úplně jináč,“ vyhrkne vnučka Johanka, která už po prázdninách půjde do první třídy.
„A jak teda vypadá?“ tvářím se, že jako nevím.
„Ty seš… Neříkej, že neznáš večerníčky s Maxipsem Fíkem a jeho kamarádkou Ájou.“
„Znám.“
„No tak proč tady tomu plyšákovi říkáš Fík, když je to papoušek?“
„Já jsem ti, Johanko, ještě nevyprávěl, proč je Maxipes Fík papoušek? Majdo! Fík! Na! Chytej!“ dávám povel naší Majdě, což je pes, přesněji fenka plemene Kavalír King Charles španěl. Barevný plyšák na šňůře je její hračka.

Taky se za ní poslušně vrhá, běží, chytá a jako správný lovecký pes, který má lov v genech, drží papagáje za krkem a zuřivě jím třese. Majda žádnou pochybnost o tom, že papoušek je Fík, nemá.
„Tos mně nevyprávěl, dědo.“
„Aha. Tak to bylo tak. Když ti byly dva roky, přivedli jsme domů štěňátko. Byla to naše Majda. Byla to taková malá psí holka. Stejně jako si ty ráda hraješ s hračkama a hodně s plyšákama, tak Majda tenkrát dostala taky krásného plyšáka. Byl to Maxipes Fík. Měl v sobě baterii a reproduktor. To proto, aby mohl mluvit. Tak, jako mluví nebo brečí panenky. A mluvil hlasem Josefa Dvořáka, toho herce, který večerníčky s Ájou a Fíkem krásně namluvil. A ten náš Fík uměl pěkně pozdravit. Říkal „Ahój, pojď si se mnou hrát.“ No a hned po výzvě plyšák zahrál uvítací melodii z toho večerníčku. Majda si na tu hračku zvykla.“
„To si pamatuju! A kde je náš Fík teď?“

„Majda ho tahala po dvoře, po celé zahradě. Někdy jsme ho ani nemohli najít. Pršelo na něj, tahala ho blátem, škubala. Časem už ten plyšák Fíka připomínal jenom trošku. A jednou přestal mluvit a ani známá melodie už se z něj nelinula. To bylo vloni na podzim. Majda Fíka zatáhla do nějakého kouta nebo za keře a tam zůstal, chudák Fík, celou zimu. A teď si představ, Johanko, že v dubnu, to už bylo teplo, sluníčko hřálo, jsem seděl ve dvoře a najednou…“
„Najednou co, dědo?“
„Najednou slyším za naší garáží, jak někdo mluví. Ale to už se objevila Majda s Fíkem v tlamě a Fík říkal to své „Ahój, pojď si se mnou hrát.“ I ta večerníčková melodie hrála. Takovou výdrž měl! Vlastně výdrž měla baterie, zašitá v jeho těle. Jako by si přes zimu odpočinula a nabrala sílu. A Fík mluvil až do léta. Ale pak se mu tím neustálým Majdiným škubáním utrhla hlava, to si přece pamatuješ, ne? Ani nevím, kde pak Fík skončil.“
„Aha. A plyšáku papouškovi říkáte Fík proč?“
„Vždyť už jsem ti to říkal, protože Majda slyší na toho Fíka.“
„A to jí nevadí, že papoušek nemluví?“
„Já nevím, jestli jí to vadí, nebo nevadí. Důležité je, že si s ním hraje. Vidíš, já papouška na provaze takto roztočím, zavolám Majdo, Majdo, Fík! Přines! Tak, teď Fíka pustím. Vidíš, on letí daleko, Majda má pohyb, protože za ním peláší jak splašená a vidíš, vidíš?! Už ho má. Čapla ho pod krkem, třese jím, to mají psi v krvi, hlavně ti lovečtí. Myslí si, že ulovili opravdovou kořist. Tak Majdo! Ke mně!“
„Můžu to, dědo, zkusit?“
„To víš, že můžeš. Jen dej pozor, aby Fík, až ho roztočíš a pustíš, neuletěl až k sousedům.“

Tenhle rozhovor se odehrál před týdnem. Přesněji minulý pátek vpodvečer. To bylo, tuším, patnáctého srpna. A hned v sobotu se stalo něco… ještě jsem o tom s nikým nemluvil. Mám strach, že by mi doporučili, manželka nebo syn, možná i snacha, nebo všichni, abych šel k doktorovi. Cvokař že by byl nejlepší. Nemám o tom žádné pochyby. Ale já k žádnému doktorovi nechci. Už tak jich celoročně navštěvuju mraky. A tady o tom, co se začalo dít v sobotu, o tom taky nemám žádné pochyby. Nejsem přece blázen! V sobotu ráno, zbytek baráku ještě spal, jsem vyjel ven do dvora. Já vyjíždět musím, neboť jsem vozíčkář, tak proto. Majda, papouška, tedy Fíka, v tlamě, důležitě vykračuje kolem garáže ke mně a plyšák velikosti slepice zřetelně říká: „Ahój, pojď si se mnou hrát.“ Přísahám! Přece nejsem cvok. Ještě poznám hlas Pepy Dvořáka, jak mluví Fíka. Ještě jsem se otočil, jestli si ze mě nedělá někdo z domácích prču, ale byl jsem s Majdou ve dvoře sám. S tím mluvícím papouškem.
Vzal jsem jej Majdě z tlamy a pečlivě tělo plyšáka prohmatal, jestli neucítím monočlánek a nějakou plošku reproduktoru. To by bylo vysvětlení. Sice nechápu, kdo by do papouška montoval zařízení mluvící jako Maxipes Fík. Leda by byl výrobek zmetkem a při výrobě došlo k omylu, záměně a někde jinde teď jiný plyšák – Fík – mluví po papouškovsku. „Ahój, jsem Lórrra, jsem krááál a rád bych si s tebou hrrrrááál,“ nebo něco podobného. Co já vím, jak mluví plyšoví papoušci. Určitě by v nich byl hlas jiného herce, nenapadá mě teď kterého.
Krátce, sám pro sebe neupřímně, jsem se tiše zasmál. Blbnu. Stoprocentně blbnu. Tenhle obyčejný barevný hadrák nemluví. Logicky mluvit nemůže a kdoví, co jsem slyšel. Možná jen chvilkové, chvilkové cosi…
„Na.“ Podal jsem Fíka Majdě a zmaten zacouval do bytu.

Později během horkého dne jsem se na zahradě ve stínu pergoly, při popíjení vychlazeného piva, jen tak během řeči otočil ke snaše:
„Jani?“
„Áno?“
„Nemáte doma, náhodou, nějakého plonkového výběhového plyšáka? Víš, něco, jako byl Maxipes Fík?“
„Hej. Prečo?“ Naše Jana je Slovenka, to na vysvětlenou.
„Majdě ten papagáj nevyhovuje. Myslím si, že by ten plyšák mohl být o fous menší. Víš, že když náhodou zmokne, tak je potom to tělo moc těžké, teda hlavně pro Majdu. Menší by byl lepší. Nejlepší nějaký savec. To je jedno, jestli žirafa, hroch nebo medvídek…“ hledám výmluvu, proč chci plyšáky vyměnit.
„Hej. To nebude žiaden problém. Deti hore majú celú bedňu takých hračiek, čo si s nimi ani nehrajú. Niečo vyberiem.“
„Dík.“
Ještě tentýž den mi přinesla modrého hrocha s červenorůžovými tlapkami. Proti papouškovi byl poloviční. Hned jsem jej pořádně prohmatal. Nic, jen vata, nebo čím jsou tyhle hračky vycpané. Nic tvrdého, nic hranatého. Měkounký plyšáček do postýlky k malým holčičkám. Anebo k hraní psům.
Všichni jsou v bazénu, právě jsem zůstal u pergoly s Majdou sám.
„Tak, teď dostaneš šňůru na krk, tu samou, co měl tady papoušek, tak a vidíš. Už je z tebe Fík.“ Hned jsem šňůru roztočil a zavolal na Majdu: „Majdo! Fík! Hledej Fíka! Přines!“ Majda se za letící hračkou rozběhla. Tvar netvar, barva nebarva, vůně nevůně, prostě to byl Fík, tak hurá na něj! Těsně u Fíka se ale zarazila, načež radostně štěkla.
„Ahój, pojď si se mnou hrát,“ řekl hlas Pepy Dvořáka z útrob modrého hrocha. Hroch se převrátil na nohy a ten debilní plyšák se přes půl dvora vydal po svých malých plyšových měkkých nožkách ke mně. Do toho mu, nebo mně, hrála Skoumalova melodie z toho večerníčku. Majdu to, na rozdíl ode mě, viditelně potěšilo…