Erich si na technické vymoženosti velmi potrpěl a od všeho, co se samo pohybovalo, svítilo nebo hrálo, musel mít nejnovější model.
Gabriele by se na příborníku více zamlouvaly secesní hodiny s pávem, ale zde, ve vídeňské vile, nechávala Erichovi ve vybavení interiéru volnou ruku. Skutečný domov měla v Lysé nad Labem. Tam vše zařizovala podle svého vkusu.
Úderem poledne Erich přístroj pustil, protože sobotní obědy jim obvykle kořenila tichá hudba z rádia. Skleněná stupnice zablikala, ale namísto Straussových valčíků se do jídelny vplížila jedovatá hydra.
Hlas Josefa Goebbelse toho dne okupoval všechny rakouské rozhlasové stanice. A zároveň armáda od rána obsazovala ulice Vídně. Bez zaváhání, bez soucitu. Jako stroj.
„Německá říše nebude tolerovat pronásledování Němců v tomto regionu, protože patří k naší zemi nebo mají určité názory. Musí existovat mír a pořádek,“ burácel hlas z reproduktoru. „Proto jsem se rozhodl pomoci milionům Němců v Rakousku z prostředků říše. Od dnešního rána pochodují vojáci německého Wehrmachtu přes německo-rakouské hranice.“
Erich zbledl a radio vypnul. Vešla Ema s mísou polévky, ale při pohledu na Ericha se zarazila. Gabriela jí pokynula, aby pokračovala. Když Ema panstvo obsloužila a zmizela v chodbě, Gabriela sepnula ruce jako k modlitbě, ale namísto obvyklého Požehnej, Pane, tyto dary... se ozvalo: „Vraťme se do Čech, Erichu, dokud je čas!“
Hlas Josefa Goebbelse toho dne okupoval všechny rakouské rozhlasové stanice. A zároveň armáda od rána obsazovala ulice Vídně. Bez zaváhání, bez soucitu. Jako stroj.
„Německá říše nebude tolerovat pronásledování Němců v tomto regionu, protože patří k naší zemi nebo mají určité názory. Musí existovat mír a pořádek,“ burácel hlas z reproduktoru. „Proto jsem se rozhodl pomoci milionům Němců v Rakousku z prostředků říše. Od dnešního rána pochodují vojáci německého Wehrmachtu přes německo-rakouské hranice.“
Erich zbledl a radio vypnul. Vešla Ema s mísou polévky, ale při pohledu na Ericha se zarazila. Gabriela jí pokynula, aby pokračovala. Když Ema panstvo obsloužila a zmizela v chodbě, Gabriela sepnula ruce jako k modlitbě, ale namísto obvyklého Požehnej, Pane, tyto dary... se ozvalo: „Vraťme se do Čech, Erichu, dokud je čas!“
„Ale váš syn, Alex, vás bude potřebovat!“
„Nechci se k němu znát, je pro mne zklamáním,“ zakabonil se Erich. „Nicméně musím mu přiznat, že nemá špatné instinkty. V časech, které přicházejí, bude možná stát na té správné straně. Až Hitler k Říši připojí i české země…“
„Erichu, nevyslovujte to!“ polekala se Gabriela. Tušila, že před hydrou není kam utéct. Vždyť i její vlastní krev, Alex, se nakazil tím šílenstvím. Nesnášela jeho ženu, svou snachu Valérii, za to, že vnáší do rodiny obdiv ke všemu německému a nenávist ke všemu českému. V čemž Valérii mohutně podporovala Johanna, které Gabriela neřekla jinak nežli prolhaná mutter z Eggeru! Její Alex zdál se být zcela bezbranný před touto dvouhlavou saní, která se teď nestydatě roztahovala na Loučeňském panství!
Hydra začala chrlit svůj jed všude, kde se objevila. Ještě téhož dne, kdy německá armáda překročila hranice, bylo v Rakousku zatčeno sedmdesát tisíc nepohodlných lidí! Seznamy byly prý připraveny dávno předem… O tři dny později vystoupil na Heldenplatz Adolf Hitler. Oznámil světu, že se vrací do své domoviny. „Bůh nám pomáhej!“ zašeptala Gabriela. Stála v davu zavěšená do Ericha, zatajovala dech a přála si, ať už ten člověk na balkóně Hofburgu zmlkne.
Nebe se zatáhlo. Nad masou jásajících hlav a pozdvižených pravic přelétaly německé bombardéry Luftwaffe v bojových formacích. Když zmizely z oblohy, vojenská hudba začala vyhrávat řízný Parademarsch. Do pohybu se dala přehlídka obrněných aut, tanků, dělostřelectva a nákladních vozů plných vojáků s kamennými tvářemi. Po nich motocykly, jezdectvo, pěchota.
Gabriele se rozdrkotaly zuby. Ještě těsněji se přimkla k manželovi a naznačila, že by chtěla odejít. Už viděla dost! Když se prodrali davem a konečně za nimi zapadla vrata vily, Gabrilela přistoupila k velkému zrcadlu v hale. Odráželo bledý, náhle tak cizí obličej.
„Znovu vás prosím, odjeďme, Erichu. Na zámku v Lysé bude bezpečněji. Jsem o tom přesvědčená.“
„Vím, že máte povinnosti k zámku a panství po otci, ale radím vám drahá, opusťte život v Čechách a přijeďte natrvalo do Vídně. Hitler nebude k Československu tak velkorysý, jako ke své staré vlasti. Však situace v Rakousku se brzy ustálí, uvidíte. Přece máte Vídeň ráda. V těchto časech bychom měli stát při sobě, jako jsme ostatně vždy stáli…“
Smutně se na něho usmála.
„Stáli? Ale vy jste přece odešel, drahý. Nemusel jste hned utíkat jako malý kluk.“ Neodpustila manželovi, že přijal rakouské občanství a odjel do Rakouska poté, co mu mladá Československá republika odmítla uznat jeho vojenské zásluhy. Tím svůj útěk vždy zdůvodňoval. Ericha však zlomila především pozemková reforma, která z prosperujícího rodového majetku ukrojila tisíce hektarů půdy. Nikdy s tím nesouhlasil a měl za zlé svému otci, že nijak neprotestoval. Erich pak stále častěji býval ve Vídni sám a Gabriela častěji sama v Lysé.
„Bránil jsem jen svou čest!“ odsekl a tušil, že se schyluje k hádce. Čekal na výstup, ale Gabrielin hlas byl nezvykle tichý.
„Čest? Jako potomek rodu Kinských o cti něco vím. Bůh, čest a vlast! Pamatujete? Naše rodové heslo. Čest bez Boha a bez vlasti není ničím, jen prázdným slovem. Stejně jako heslo vašich předků – Navždy věrni! Vám možná rodové motto už nic neříká, ale já se jím řídím. Já tak žiju. Já je mám v krvi!“
* * *
Nebe nad Vídní
(Edit pro knihu)
Empírovému příborníku v jídelně vévodí Philips 471 A. Elektronkový radiopřijímač s dynamickým reproduktorem a indikátorem ladění, kterému se říká magické oko. Erich si na technické vymoženosti velmi potrpí a od všeho, co se samo pohybuje, svítí nebo hraje, musí mít nejnovější model. Gabriele by se na příborníku více zamlouvaly secesní hodiny s pávem, ale zde, ve vídeňské vile, nechává Erichovi ve vybavení interiéru volnou ruku. Skutečný domov podle svého vkusu si už pár let vytváří na rodném panství Kinských v Lysé nad Labem.
Úderem poledne Erich přístroj pustí, protože sobotní obědy jim obvykle koření tichá hudba z rádia. Skleněná stupnice zabliká, ale namísto Straussových valčíků se do jídelny vplíží jedovatá hydra. Hlas Josefa Goebbelse ten březnový den okupuje všechny rakouské rozhlasové stanice, zatímco armáda obsazuje ulice Vídně. Bez zaváhání, bez soucitu. Jako stroj.
„Už dál nebudeme tolerovat v Rakousku pronásledování Němců za jejich názory, za to že se hlásí k říši. Musíme nastolit mír a pořádek,“ burácí hlas z reproduktoru. „Proto pochodují přes německo-rakouské hranice vojáci Wehrmachtu.“
Erich zbledne a rádio vypne. Vejde komorná Madla s mísou polévky a postaví ji na stůl. Gabriela sepne ruce jako k modlitbě, ale namísto obvyklého Požehnej, Pane, tyto dary řekne: „Vraťme se do Čech, Erichu, dokud je čas!“
„Já se nastálo do Čech nikdy nevrátím, Gabrielo. Vy víte proč.“
„Ale váš syn, Alex, vás bude potřebovat!“
„Nechci se k němu znát, je pro mne zklamáním,“ zakaboní se Erich. „Nicméně musím mu přiznat, že nemá špatné instinkty. V časech, které přicházejí, bude možná stát na té správné straně. Až Hitler k Říši připojí i české země…“
„Erichu, nevyslovujte to!“ poleká se Gabriela. Tuší, že před hydrou není kam utéct. Vždyť i její vlastní krev, následník Alex, se nakazil tím šílenstvím. Nesnášela jeho ženu Valerii za to, že vnáší do rodiny obdiv ke všemu německému a nenávist ke všemu českému. V tom snachu mohutně podporuje její prolhaná Mutter z Eggeru, Alexova tchyně Johanna von Mazzuchelli! Její Alex zdá se být zcela bezbranný před touto dvouhlavou germánskou saní, která se teď nestydatě roztahuje na Loučeňském panství!
Hydra brzy začíná chrlit svůj jed všude, kde se objeví. Ještě téhož dne, kdy německá armáda překročí hranice, je v Rakousku zatčeno sedmdesát tisíc nepohodlných lidí! Seznamy byly připraveny dávno předem… O tři dny později vystoupí na Heldenplatz Adolf Hitler. Oznamuje světu, že se vrací do své domoviny.
„Bůh nám pomáhej!“ šeptá Gabriela. Stojí v davu zavěšená do Ericha, tají dech a přeje si, ať už ten člověk na balkóně Hofburgu zmlkne.
Nebe se zatáhne. Nad masou jásajících hlav a pozdvižených pravic přelétnou německé bombardéry Luftwaffe v bojových formacích. Když zmizí z oblohy, vojenská hudba spustí řízný Parademarsch. Do pohybu se dá přehlídka obrněných aut, tanků, dělostřelectva a nákladních vozů plných vojáků s kamennými tvářemi. Po nich motocykly, jezdectvo, pěchota.
Gabriele se rozdrkotají zuby. Už viděla dost! Když se proderou davem a konečně za nimi zapadnou vrata vily, Gabrilela pohlédne do velkého zrcadla v hale. Odráží bledý, náhle tak cizí obličej. „Znovu vás prosím, Erichu, odjeďme. Na zámku v Lysé bude bezpečněji. Jsem o tom přesvědčená.“
„Vím, že máte povinnosti k panství po vašem zesnulém otci, ale radím vám, drahá, opusťte život v Čechách a přestěhujte se natrvalo do Vídně, kterou jste měla vždycky ráda. Hitler nebude k Československu tak velkorysý, jako ke své staré vlasti. V těchto časech bychom měli stát při sobě, jako jsme vždy stáli…“
Gabriela se na muže smutně usměje: „Stáli? Vy jste odešel, drahý. Nemusel jste hned utíkat jako malý kluk,“ připomene po dvaceti letech manželovi, že přijal rakouské občanství a přesídlil do Vídně poté, co mu mladá Československá republika odmítla uznat vojenské zásluhy, jak vždy zdůvodňoval. Ericha však zlomila především pozemková reforma, která z prosperujícího rodového majetku ukrojila tisíce hektarů půdy. Nikdy s tím nesouhlasil a měl za zlé otci Alxandrovi, že neprotestoval.
„Bránil jsem jen svou čest!“ odsekne a tuší, že se schyluje k hádce. Čeká výstup, ale Gabrielin hlas je nezvykle tichý: „Čest? Jako potomek Kinských o cti něco vím. Bůh, čest a vlast! Pamatujete? Naše rodové heslo. Čest bez Boha a bez vlasti není ničím, jen prázdným slovem. Stejně jako heslo vašich předků – Navždy věrni! Vám možná rodové motto už nic neříká, ale já se jím řídím. Já tak žiju. Já je mám v krvi!“
Gabriela se vrátí do Čech. Ještě téhož roku se stane po smrti své matky jedinou majitelkou Lysé nad Labem. Ani toto panství však po reformách nedokáže být soběstačné. Dohodne tedy odprodej zámku státu a vymíní si, že zahradnický dům uprostřed parku zůstane v jejím osobním vlastnictví. Za obyvatele bývalého panství stále cítí zodpovědnost a za války podporuje potřebné. Erich, pokud mohl, cestoval mezi Lysou a Vídní.
V padesátých letech rozdělí Gabrielin dům pro nadměrné metry na tři bytové jednotky a nastěhují do něj cizí nájemníky. Když Gabrielina nejmladší dcera Josefa potřebuje azyl poté, co komunisti uvězní jejího manžela a zůstane sama se čtyřmi malými dětmi zcela bez prostředků, najde se pro ni v domku místo. Josefě sice zabaví vše, dokonce i potravinové lístky, ale obyvatelé bývalého panství se na mladou matku v nesnázích složí. Nezapomenou, kdo v těžkých časech pomáhal jim.
„Erichu, nevyslovujte to!“ polekala se Gabriela. Tušila, že před hydrou není kam utéct. Vždyť i její vlastní krev, Alex, se nakazil tím šílenstvím. Nesnášela jeho ženu, svou snachu Valérii, za to, že vnáší do rodiny obdiv ke všemu německému a nenávist ke všemu českému. V čemž Valérii mohutně podporovala Johanna, které Gabriela neřekla jinak nežli prolhaná mutter z Eggeru! Její Alex zdál se být zcela bezbranný před touto dvouhlavou saní, která se teď nestydatě roztahovala na Loučeňském panství!
Hydra začala chrlit svůj jed všude, kde se objevila. Ještě téhož dne, kdy německá armáda překročila hranice, bylo v Rakousku zatčeno sedmdesát tisíc nepohodlných lidí! Seznamy byly prý připraveny dávno předem… O tři dny později vystoupil na Heldenplatz Adolf Hitler. Oznámil světu, že se vrací do své domoviny. „Bůh nám pomáhej!“ zašeptala Gabriela. Stála v davu zavěšená do Ericha, zatajovala dech a přála si, ať už ten člověk na balkóně Hofburgu zmlkne.
Nebe se zatáhlo. Nad masou jásajících hlav a pozdvižených pravic přelétaly německé bombardéry Luftwaffe v bojových formacích. Když zmizely z oblohy, vojenská hudba začala vyhrávat řízný Parademarsch. Do pohybu se dala přehlídka obrněných aut, tanků, dělostřelectva a nákladních vozů plných vojáků s kamennými tvářemi. Po nich motocykly, jezdectvo, pěchota.
Gabriele se rozdrkotaly zuby. Ještě těsněji se přimkla k manželovi a naznačila, že by chtěla odejít. Už viděla dost! Když se prodrali davem a konečně za nimi zapadla vrata vily, Gabrilela přistoupila k velkému zrcadlu v hale. Odráželo bledý, náhle tak cizí obličej.
„Znovu vás prosím, odjeďme, Erichu. Na zámku v Lysé bude bezpečněji. Jsem o tom přesvědčená.“
„Vím, že máte povinnosti k zámku a panství po otci, ale radím vám drahá, opusťte život v Čechách a přijeďte natrvalo do Vídně. Hitler nebude k Československu tak velkorysý, jako ke své staré vlasti. Však situace v Rakousku se brzy ustálí, uvidíte. Přece máte Vídeň ráda. V těchto časech bychom měli stát při sobě, jako jsme ostatně vždy stáli…“
Smutně se na něho usmála.
„Stáli? Ale vy jste přece odešel, drahý. Nemusel jste hned utíkat jako malý kluk.“ Neodpustila manželovi, že přijal rakouské občanství a odjel do Rakouska poté, co mu mladá Československá republika odmítla uznat jeho vojenské zásluhy. Tím svůj útěk vždy zdůvodňoval. Ericha však zlomila především pozemková reforma, která z prosperujícího rodového majetku ukrojila tisíce hektarů půdy. Nikdy s tím nesouhlasil a měl za zlé svému otci, že nijak neprotestoval. Erich pak stále častěji býval ve Vídni sám a Gabriela častěji sama v Lysé.
„Bránil jsem jen svou čest!“ odsekl a tušil, že se schyluje k hádce. Čekal na výstup, ale Gabrielin hlas byl nezvykle tichý.
„Čest? Jako potomek rodu Kinských o cti něco vím. Bůh, čest a vlast! Pamatujete? Naše rodové heslo. Čest bez Boha a bez vlasti není ničím, jen prázdným slovem. Stejně jako heslo vašich předků – Navždy věrni! Vám možná rodové motto už nic neříká, ale já se jím řídím. Já tak žiju. Já je mám v krvi!“
* * *
… Gabriela se vrátila do Čech. Po smrti své matky se stala jedinou majitelkou Lysé nad Labem. Ani toto panství však po reformách nemohlo být soběstačné. Dohodla tedy s Ministerstvem sociálních věcí odprodej zámku. Vymínila si však, že zahradnický dům uprostřed parku zůstane v jejím osobním vlastnictví. Stále cítila za obyvatele bývalého panství zodpovědnost a za války podporovala potřebné. Erich, pokud mohl, cestoval mezi Lysou a Vídní.
V padesátých letech rozdělili Gabrielin dům pro nadměrečné metry na tři bytové jednotky a nastěhovali tam cizí nájemníky.
V padesátých letech rozdělili Gabrielin dům pro nadměrečné metry na tři bytové jednotky a nastěhovali tam cizí nájemníky.
Když Gabrielina nejmladší dcera Josefa potřebovala azyl poté, co zůstala sama se čtyřmi malými dětmi zcela bez prostředků, našlo se pro ni v domku místo. Josefin manžel byl zatčen a vězněn dlouhých deset let. Josefě zabavili vše, dokonce i potravinové lístky.
Obyvatelé bývalého panství se na mladou matku v nesnázích složili. Nezapomněli, kdo v těžkých časech vypomáhal jim.
(Edit pro knihu)
Empírovému příborníku v jídelně vévodí Philips 471 A. Elektronkový radiopřijímač s dynamickým reproduktorem a indikátorem ladění, kterému se říká magické oko. Erich si na technické vymoženosti velmi potrpí a od všeho, co se samo pohybuje, svítí nebo hraje, musí mít nejnovější model. Gabriele by se na příborníku více zamlouvaly secesní hodiny s pávem, ale zde, ve vídeňské vile, nechává Erichovi ve vybavení interiéru volnou ruku. Skutečný domov podle svého vkusu si už pár let vytváří na rodném panství Kinských v Lysé nad Labem.
Úderem poledne Erich přístroj pustí, protože sobotní obědy jim obvykle koření tichá hudba z rádia. Skleněná stupnice zabliká, ale namísto Straussových valčíků se do jídelny vplíží jedovatá hydra. Hlas Josefa Goebbelse ten březnový den okupuje všechny rakouské rozhlasové stanice, zatímco armáda obsazuje ulice Vídně. Bez zaváhání, bez soucitu. Jako stroj.
„Už dál nebudeme tolerovat v Rakousku pronásledování Němců za jejich názory, za to že se hlásí k říši. Musíme nastolit mír a pořádek,“ burácí hlas z reproduktoru. „Proto pochodují přes německo-rakouské hranice vojáci Wehrmachtu.“
Erich zbledne a rádio vypne. Vejde komorná Madla s mísou polévky a postaví ji na stůl. Gabriela sepne ruce jako k modlitbě, ale namísto obvyklého Požehnej, Pane, tyto dary řekne: „Vraťme se do Čech, Erichu, dokud je čas!“
„Já se nastálo do Čech nikdy nevrátím, Gabrielo. Vy víte proč.“
„Ale váš syn, Alex, vás bude potřebovat!“
„Nechci se k němu znát, je pro mne zklamáním,“ zakaboní se Erich. „Nicméně musím mu přiznat, že nemá špatné instinkty. V časech, které přicházejí, bude možná stát na té správné straně. Až Hitler k Říši připojí i české země…“
„Erichu, nevyslovujte to!“ poleká se Gabriela. Tuší, že před hydrou není kam utéct. Vždyť i její vlastní krev, následník Alex, se nakazil tím šílenstvím. Nesnášela jeho ženu Valerii za to, že vnáší do rodiny obdiv ke všemu německému a nenávist ke všemu českému. V tom snachu mohutně podporuje její prolhaná Mutter z Eggeru, Alexova tchyně Johanna von Mazzuchelli! Její Alex zdá se být zcela bezbranný před touto dvouhlavou germánskou saní, která se teď nestydatě roztahuje na Loučeňském panství!
Hydra brzy začíná chrlit svůj jed všude, kde se objeví. Ještě téhož dne, kdy německá armáda překročí hranice, je v Rakousku zatčeno sedmdesát tisíc nepohodlných lidí! Seznamy byly připraveny dávno předem… O tři dny později vystoupí na Heldenplatz Adolf Hitler. Oznamuje světu, že se vrací do své domoviny.
„Bůh nám pomáhej!“ šeptá Gabriela. Stojí v davu zavěšená do Ericha, tají dech a přeje si, ať už ten člověk na balkóně Hofburgu zmlkne.
Nebe se zatáhne. Nad masou jásajících hlav a pozdvižených pravic přelétnou německé bombardéry Luftwaffe v bojových formacích. Když zmizí z oblohy, vojenská hudba spustí řízný Parademarsch. Do pohybu se dá přehlídka obrněných aut, tanků, dělostřelectva a nákladních vozů plných vojáků s kamennými tvářemi. Po nich motocykly, jezdectvo, pěchota.
Gabriele se rozdrkotají zuby. Už viděla dost! Když se proderou davem a konečně za nimi zapadnou vrata vily, Gabrilela pohlédne do velkého zrcadla v hale. Odráží bledý, náhle tak cizí obličej. „Znovu vás prosím, Erichu, odjeďme. Na zámku v Lysé bude bezpečněji. Jsem o tom přesvědčená.“
„Vím, že máte povinnosti k panství po vašem zesnulém otci, ale radím vám, drahá, opusťte život v Čechách a přestěhujte se natrvalo do Vídně, kterou jste měla vždycky ráda. Hitler nebude k Československu tak velkorysý, jako ke své staré vlasti. V těchto časech bychom měli stát při sobě, jako jsme vždy stáli…“
Gabriela se na muže smutně usměje: „Stáli? Vy jste odešel, drahý. Nemusel jste hned utíkat jako malý kluk,“ připomene po dvaceti letech manželovi, že přijal rakouské občanství a přesídlil do Vídně poté, co mu mladá Československá republika odmítla uznat vojenské zásluhy, jak vždy zdůvodňoval. Ericha však zlomila především pozemková reforma, která z prosperujícího rodového majetku ukrojila tisíce hektarů půdy. Nikdy s tím nesouhlasil a měl za zlé otci Alxandrovi, že neprotestoval.
„Bránil jsem jen svou čest!“ odsekne a tuší, že se schyluje k hádce. Čeká výstup, ale Gabrielin hlas je nezvykle tichý: „Čest? Jako potomek Kinských o cti něco vím. Bůh, čest a vlast! Pamatujete? Naše rodové heslo. Čest bez Boha a bez vlasti není ničím, jen prázdným slovem. Stejně jako heslo vašich předků – Navždy věrni! Vám možná rodové motto už nic neříká, ale já se jím řídím. Já tak žiju. Já je mám v krvi!“
Gabriela se vrátí do Čech. Ještě téhož roku se stane po smrti své matky jedinou majitelkou Lysé nad Labem. Ani toto panství však po reformách nedokáže být soběstačné. Dohodne tedy odprodej zámku státu a vymíní si, že zahradnický dům uprostřed parku zůstane v jejím osobním vlastnictví. Za obyvatele bývalého panství stále cítí zodpovědnost a za války podporuje potřebné. Erich, pokud mohl, cestoval mezi Lysou a Vídní.
V padesátých letech rozdělí Gabrielin dům pro nadměrné metry na tři bytové jednotky a nastěhují do něj cizí nájemníky. Když Gabrielina nejmladší dcera Josefa potřebuje azyl poté, co komunisti uvězní jejího manžela a zůstane sama se čtyřmi malými dětmi zcela bez prostředků, najde se pro ni v domku místo. Josefě sice zabaví vše, dokonce i potravinové lístky, ale obyvatelé bývalého panství se na mladou matku v nesnázích složí. Nezapomenou, kdo v těžkých časech pomáhal jim.
