Často se stává, že chválíme věci, které by si zasloužily být spíše odsouzeny. A pak nadáváme věcem, které zaslouží chválu.
Jednou se přišel krásný jelen napít ze studny s křišťálově čistou vodou. Když se sklonil nad hladinu, spatřil své rozložité parohy a moc si je pochvaloval. Když se ale podíval na své nohy, nelíbily se mu, protože byly moc hubené.Přemýšlel tak nad svým odrazem, dokud neuslyšel hlas myslivce a štěkot psů. Dal se na útěk. Jeho rychlé nohy ho nesly přes stráně až do lesa, který byl ale hustý a zarostlý. Jelenovy parohy se nevešly mezi větve, a tak ho psi dohonili.
Když jelen viděl, že stojí na prahu smrti, řekl si: „Čemu jsem na sobě nejvíce nadával, to mě zachránilo před nepřítelem, a co jsem si nejvíce oblíbil, to mě teď připraví o život."
Poučení: Musíme pamatovat na to, abychom chválili věci užitečné a odsuzovali ty marnivé.
O jelenu a lovci (původní Ezopova bajka)
Často to bejvá, že chválena bývá věc, jsoucí mnohem hodnější, aby haněna a hyzděna byla. Zase věc chvály hodná haněna bejvá. Jednoho času přišel nad studnici spanilý jelen, v kteréž voda čistá byla jakožto křištál, aby pil. A sklonivši se, uhlédal jest na sobě velmi čisté a rozkladité rohy, tak že je sobě náramně obliboval. Ale pohleděv sobě na nohy, že by tenké byly, nelíbily mu se, tak že je sám haněl. A když on ty věci, nad tou studnicí stoje, přemyšloval, uslyšel myslivčí hlas a psův štěkání, běhání i hledání: a hned počal utíkati. Nohy jeho rychlé nesly ho přes stráně a hájoví přede psy až do lesa. Ten byl dřívím zarostlý a zahuštěný, tak že s těmi svejmi rozkladitejmi rohami nemohl proběhnoti, a tu jest od psův uhoněn i udáven. Vída pak již smrt před sebou, řekl: "Co jsem při sobě hyzdil a haněl, to mne před nepřátelí mejmi ohájilo, a což jsem chválil, to mne o hrdlo nyní připravilo."
Protož pomyslíti máme, což nám užitečného a dobrého jest, to abychom chválili, a což marného, to abychom hyzdili.
Poučení: Musíme pamatovat na to, abychom chválili věci užitečné a odsuzovali ty marnivé.
O jelenu a lovci (původní Ezopova bajka)
Často to bejvá, že chválena bývá věc, jsoucí mnohem hodnější, aby haněna a hyzděna byla. Zase věc chvály hodná haněna bejvá. Jednoho času přišel nad studnici spanilý jelen, v kteréž voda čistá byla jakožto křištál, aby pil. A sklonivši se, uhlédal jest na sobě velmi čisté a rozkladité rohy, tak že je sobě náramně obliboval. Ale pohleděv sobě na nohy, že by tenké byly, nelíbily mu se, tak že je sám haněl. A když on ty věci, nad tou studnicí stoje, přemyšloval, uslyšel myslivčí hlas a psův štěkání, běhání i hledání: a hned počal utíkati. Nohy jeho rychlé nesly ho přes stráně a hájoví přede psy až do lesa. Ten byl dřívím zarostlý a zahuštěný, tak že s těmi svejmi rozkladitejmi rohami nemohl proběhnoti, a tu jest od psův uhoněn i udáven. Vída pak již smrt před sebou, řekl: "Co jsem při sobě hyzdil a haněl, to mne před nepřátelí mejmi ohájilo, a což jsem chválil, to mne o hrdlo nyní připravilo."
Protož pomyslíti máme, což nám užitečného a dobrého jest, to abychom chválili, a což marného, to abychom hyzdili.
