O přepisování - napsala Štěpánka Mrázková

Každý autor by měl procesem přepisu díla projít alespoň jednou, neexistuje však žádný přesný návod, jak na to. 

Kurt Vonnegut přepisoval každou stránku, kolikrát to jen bylo třeba, dokud naprosto přesně neodpovídala jeho představě. 

Tolstoj a Hemingway každý svůj román přepsali devadesátkrát, dokud již nebylo, co z konceptu vyjmout. Pro Stephena Kinga existují při psaní minimálně dvě hrubé verze jeho knih a i ty pak podstupují důkladné čištění.
Podle Arnošta Lustiga musí každý číst a přepisovat svá díla, dokud si není úplně jistý, že za ně bude odpovědný a že se za to, co napsal, nebude za deset let stydět.

Stephen King popsal svůj postup při psaní, který doporučuje především začátečníkům, ale i zkušenějším spisovatelům, v knize Memoáry o řemesle. Říká, že se musí začít za zavřenými dveřmi. Do prvního konceptu příběhu by neměl vidět ani zasahovat nikdo jiný než autor sám. Ať už se chceme svojí prací pochlubit přátelům jakkoli silně, musíme odolat nutkání a nechat si text jen pro sebe.
Podle Kinga je pak důležité takový koncept zavřít do šuplíku na minimálně šest týdnů a buď odpočívat nebo pracovat na něčem jiném.
Teprve když trochu zapomeneme, co jsme napsali, můžeme šuplík otevřít, a pokud možno přečíst si tu svoji první verzi na jeden zátah, napsat si desítky drobných poznámek, opravit hrubé chyby, najít nesrovnalosti a díry v ději, ty zacelit a opravit a teprve pak jít s tím novým, přepsaným konceptem k čtenáři, tedy otevřít dveře své pracovny a vpustit svět dovnitř.

Někteří autoři a příručky o psaní nedoporučují mít jako zkušební čtenáře blízké přátele, protože ti nedávají nezaujatý názor na věc. 

Stephenu Kingovi však právě o takový zaujatý názor jde. Pokud jsou čtenáři vaši přátelé, snad pro vás budou chtít to nejlepší dost na to, aby vám řekli, že je něco špatné. A navíc je snazší slyšet tu větu od někoho, s kým máte dobrý vztah, než od někoho cizího. 

King také mluví o tzv. ideálním čtenáři. To může často být někdo autorovi blízký. Hlavně je to člověk, pro kterého autor dané dílo píše. Pro Kinga je to jeho manželka Tabbitha. Už když píše, okrajově přemýšlí nad tím, zda se to právě jí bude líbit, co si ona bude myslet. Samozřejmě ne všichni lidé si myslí to samé a líbí se jim ta samá kniha. Možná že náš ideální čtenář, ten jeden člověk, kterého chceme svým psaním potěšit, je zástupce naší cílové skupiny, proto jeho názor zkrátka pro nás musí znamenat o trochu víc.
Autor se však nesmí nechat zviklat kdejakým názorem svého kamaráda, kterému dal knihu přečíst. Některé chyby můžou být subjektivní, jde o to, co se komu líbí nebo nelíbí, jde o vkus. Ale některé chyby jsou faktické nebo logické. Jako příklad zde King uvedl svého středoškolského učitele, který věděl mnoho o zbraních. 

V jednom příběhu King napsal, že jeho postava nosí winchestrovku určité ráže, a tento učitel mu odepsal, že winchestrovky se v této ráži nevyrábí. Mnoho čtenářů by si ničeho nevšimlo, ale těm, co o zbraních také něco vědí, se po drobné opravě bude King jevit jako znalec a může je to trochu nadchnout.
Při přepisování je však důležité text příliš nezkrášlovat. První koncept má být napsaný bez velkého přemýšlení, měl by plynout tak, jak spisovateli přijde do hlavy. První slovo, které vás napadne, je pravděpodobně to nejvhodnější. V druhém přepisu knihy pak musíme opravovat pravopisné chyby, díry v ději, ale ne slovní zásobu.
Nakonec King popisuje tři nešvary, které v knihách nemá rád - to je trpný rod sloves, příslovce a přespřílišné metafory a těm všem věcem bychom se měli vyhýbat. Zní mnohem sebejistěji, když píšeme v činném rodě, tón postav vyjádříme pomocí jejich slov a ne uvozovací větou, a pokud jasně představíme, o čem mluvíme, bez zbytečných obrazů.