Když babička začala vyprávět pohádky, zapomínala jsem na ranní trápení s česáním vlasů a nucením jíst to, co mi nechutná. Jedna z pohádek byla o třech prasátkách.
„Žila, byla prasnice. Byla dobrá, čistotná a starostlivá. Měla tři růžová roztomilá prasátka. Jmenovala se Naf-naf, Nuf-nuf a Nif-nif. Ta prasátka byla veselá, hravá a jednou se rozhodla, že utečou mámě, postaví si svůj dům a budou si dělat, co budou chtít. Děti to tak občas dělají. A šla jak v té písni: V řadě za sebou, tři čuníci jdou...“ Já jsem opakovala po ní: Vivi, vivi, ví... a bylo mi z toho veselo možná víc než prasátkům.
Pak přišel na řadu vlk – zubatý, s ostrými tesáky a hroznými drápy, až z toho běhal mráz po zádech. Babi podrobně popisovala domky každého prasátka. A strach, který prožívali čuníci, provázel i mě. Až po písni: Nebojíme se tě šedý vlku, šedý vlku, máme domek z kamene, kamene, nedostaneš nás nikdy... se mi vracela radost. A pak se babi ptala: „Tak co, Eliško, proč se prasátka zachránila?"
„Protože byla chytrá!"
„A ještě?"
„Pracovitá a pilná!"
A tak jsem se naučila rozlišovat dobro a zlo, strach a radost, soucítit se slabými, a hlavně –vnímat pohádky v obrazech, přes písničky, gesta a mimiku. Dodnes vidím babičku a cítím teplo jejích jemných rukou.
Je to má nejmilejší vzpomínka na dětství.
