Postřehy z Loučeně II

Labyrinty v zámeckém parku

Miluju loučeňský park. Jeho tisíc odstínu zelené a třináct různorodých bludišť. Vím, že vždycky, ale úplně vždycky v tom největším zeleném labyrintu zabloudím. Miluju ranní procházky, kdy v parku ještě nejsou návštěvníci. Obzvlášť letos tu krásně kvetou rododendrony. A taky tu rostou čtyřlístky. Už dlouho jsem jich tolik nenašla jako včera. Vůbec se tomu nedivím, že to bylo právě teď a tady. Ten pocit štěstí totiž ke kurzu na Loučeni patří. Díky vám všem.
(Věra Staňková)

Co do toho konečně říznout? 

Dokážete napsat víc než „Přijdu v 5“? Říkáte si – tohle by možná stálo za to „hodit na papír“? I když třeba úplně přesně nevíte jak na to? A vždy nacházíte důvod odložit to „až na někdy“? A co do toho konečně říznout? Jak by se vám líbilo strávit celý víkend psaním v romantickém prostředí zámku Loučeň? V kolektivu stejných amatérů, ale pod vedením několika zkušených profesionálů, kteří by vás provedli taji a zákonitostmi toho jak dobře psát…

(Martin Zvoníček)

Chotuc, hřbitov na vrcholu

Chotuc, kostel na vrcholu

Návrat domů
Na tom kopci, mezi polámanými náhrobními kameny a žlutými tulipány, jsem si znovu uvědomila, jaký štěstí ve svým životě mám. A jak mě pokaždý, když se s váma setkám, dožene ten blaženej pocit, že v tom a na to nejsem sama. A už nikdy nebudu.
Jsem přesvědčená o tom, že nic nejde opakovat. Ale zároveň vím, jak krásný je přijet na stejný místo, ve stejnej čas, se stejnými tvářemi i stejným posláním, a zažít mnohem víc, než jsem zažila před rokem.

Díky vám jsem za poslední tři roky vyrostla. Z holky, co psala doma do šuplíku a v noci snila o svý knize se zrodila úplně nová bytost. Tak trochu spisovatelka. A taky žena, která už ví, že být sama sebou není trestný ani ostudný.
Máte mě rádi takovou, jaká jsem. Víme o sobě navzájem věci, který možná neví nikdo jinej. Důvěřujeme si. A nasloucháme. 

Myslím, že pro mě už nejste jen lidi se stejným zájmem. Vidím ve vás mnohem víc. A ten čistej vztah mě dojímá. Jako bych se pokaždý vracela tam, kde to důvěrně znám. Jako bych se vracela domů.

(Zuzka Fajmonová)

Smích

Teplý letní podvečer na terase hotelové restaurace pod zámkem. Uprostřed sedí hlouček dam v nejlepším věku. U lahve bílého si už půl hodiny nepřetržitě vykládají, prudce gestikulují a smějí se. Mladý pár u sousedního stolu pomalu ztrácí s "veselou" skupinkou trpělivost. Muž nervózně poposedává a paní, oblečená do křiklavě zelených šatů, při zaslechnutí dalšího výbuchu smíchu pohoršeně obrací oči v sloup. Ona dáma vůbec netuší... Dívá se totiž na energií sršící, už třetí den literární díla společně tvořící, spokojené, nadšené, mimořádnými zážitky obohacené účastnice literárního kurzu na zámku Loučeň...

Moc děkuju za ten čas, kdy jsem na chvíli zapomněla na všechno, co je mimo areál zámku a hotelu v Loučeni:-) Těším se, až si zase něco pěkného napíšu a až se zase nějak s kolegy znovu potkáme... 

(Katka Pospíšilová)