Krajinu prostoupilo slunce. Prohřívá moje prochladlé a tvárné tělo. Ve vzduchu je cítit vůně brzkého rána a slyšet křik racků, peroucích se o mořem vyplavenou rybu. Zase sedí na pobřeží a pečlivě sleduje moje pohyby i proměny. Jakoby byl vůbec prvním, který se dokáže pozastavit a vnímat mě takovou, jaká doopravdy jsem. Alespoň takový pocit mě prostupuje, když mě, sedící na pláži, zkoumavě pozoruje.
Jeho ruka se pohybuje po lesklé bílém platně. Ví, že jsem posedlá svou jedinou neřestí. Uvědomuje si mou zaujatost vlastní tíhou, i přes to, že mám tolik očividně skvělých vlastností, které by tu tíhu měly vyvážit. Ať jde o průhlednost, tvárnost nebo živelnou sílu. Nic z toho však nedokáže změnit moje obavy z vlastní tíhy, která popírá můj tvar a kvůli které se každým okamžikem propadám. Slunce leze výše na oblohu, Kacu balí svůj stojan s plátnem a pomalu odchází. Jeho ruka se pohybuje po lesklé bílém platně. Ví, že jsem posedlá svou jedinou neřestí. Uvědomuje si mou zaujatost vlastní tíhou, i přes to, že mám tolik očividně skvělých vlastností, které by tu tíhu měly vyvážit. Ať jde o průhlednost, tvárnost nebo živelnou sílu. Nic z toho však nedokáže změnit moje obavy z vlastní tíhy, která popírá můj tvar a kvůli které se každým okamžikem propadám. Slunce leze výše na oblohu, Kacu balí svůj stojan s plátnem a pomalu odchází.
Alespoň něco mi pomáhá překonávat vlastní tíživost. Fakt, že zítra přijde Kacušika Hokusai znovu a já se budu skrze jeho pohled opět cítit lehčí.
(na námět obrazu Kacušiky Hokusaie „Velká vlna u pobřeží Kanagawy“)
Zadání:
Napište text z pohledu obrazu nebo určité postavy z něho.
