„Seďte pořádně a nehrbte se, Pascho! Kolikrát vám to mám opakovat?!“ kárá loučeňská zámecká paní Marie svého nejmladšího a nejmilejšího syna. „Je vám už dvanáct a jste ve šlechtické jídelně, necpete se malinami někde v lese!“
V němčině plné ostrých a tvrdých hlásek to zní ještě mnohem přísněji, než kdyby se kněžna rozčilovala měkkou češtinou. Tu ale neumí. Zkoušela to, jistě, hlavně kvůli svému muži, princi Alexandru Thurn Taxis. Pan kníže, mu tu všichni říkají, a s jakou láskou a obdivem! Aby také ne, vždyť se s každým zastaví, kus řeči prohodí, o všechno se zajímá… I o to, co mu vůbec nepřísluší! Stará německá a rakouská šlechta, jedna z nejvyšších, a vybavuje se tu s každým sedlákem, mlynářem a komorníkem. Ba i s dělníkem z pivovaru nebo podkoním ze stájí! A česky, to se jim arci líbí, čeledi darebné. Na tohle nebyla v rodném Benátsku zvyklá… Je princezna Hohenlohe Waldenburg Schillingsfürst a nemá se proč stydět – naučila se znamenitě všechny jazyky, kterými se mluví ve vysoké společnosti! Ta česká hatmatilka mezi ně rozhodně nepatří, ta je dobrá jen pro tenhle sprostý lid… „Ano mamá, promiňte, mamá,“ omlouvá se Alexandr, přezdívaný kvůli své špatné výslovnosti vlastního jména Pascha, a přirazí svá malá záda k opěradlu dřevěné židle. Bezděčně se napřímí i ostatní stolovníci: Paschovi starší bratři Erich a Evžen a dokonce i hlava rodiny, kníže Alexandr.
Služebnictvo odnáší polévkové mísy a na velkém stole se objevují další chody. Francouzská paštika, zeleninové saláty, olivy, exotické ovoce, kaviár, mušle s citronem a hlavní chod, pstruzi uvaření v páře s listy špenátu.
„Dneska si zas vařil podle milostpaní, že jo? Takovýdle fujtably může poručit jenom vona,“ haleká služka Apolena na kuchaře. Pan kníže i kluci se už určitě nemůžou dočkat, až si ta naše hóchdáma sbalí saky paky a vodporoučí se do tý svý Itálie. Ještě, že vodjede už napozejtří.“
„Tak to už abych zas začal shánět tlačenku, ovar a taky ňákou dobrou zvěřinu vod hajnýho. A budeme muset napíct sladký pro mladý pány,“ říká kuchař Matěj a spokojeně se přitom usmívá.
To je zase blivajz, ušklíbne se Erich v duchu. Zlatá univerzitní jídelna v Cambridge! Co já bych dal za hemenex, párky nebo pudink…!
„Evžene, vy mlaskáte! A vidličku držíte příliš nízko!“
„Jistě matko, už si na to dám pozor.“
Kristova noho! rouhá se v nitru kníže Alexandr. Místo těch mušlí bych se mohl do té misky vysmrkat a nikdo by to nepoznal. A ten pstruh, celý hadrovitý a zcela bez chuti! Ale ne, nějakou chuť ta hrůza přece jen má... Co mi ten smrad jen připomíná? Už vím, jako kdybych žvýkal hadr, kterým naše Stázi chodby vytírá.
Jó, panečku, to tuhle, když mě sedlák Vávra pozval na oběd, to bylo jinačí kafe! Bramboračka, husa se zelím a knedlíkem, nymburské pivo k tomu a jako tečka slivovička z mého panství! Inu, není nad poctivou českou kuchyni!!!
Ten Vávra je dobrák od srdce. Možná jsem mu neměl obtěžkat jeho dceru Boženku, to jsem se mu tedy pěkně odvděčil, jen co je pravda! Ale co, stalo se. Je tak pěkná a já jsem přece pořádný chlap! Ten můj knížepán tam dole v kalhotách si holt nedá pokoje. Však se o ni dobře postarám, jako o ty všechny ostatní. Vždycky jsem věděl, co je moje povinnost!
Myšlenky poletují knížeti hlavou sem a tam, zatímco do sebe s odporem souká další mdlé a bahnité sousto.
„Jak výborný a delikátní je dnešní oběd, má drahá! Vše tak zdravé a lehké… Není-liž pravda, hoši? To jsou poslední italské trendy? Nebo snad vybraná krmě umělecká?“ Medová slůvka z manželových úst sladce lžou a bodají zároveň.
„Jen nechte být, drahý! Však já dobře vím, že to nikomu z vás nechutná! Ta místní sprostá jídla byste si raději dali, tučná jako je většina zdejších lidí a sladká či kyselá, jaké umí být i jejich chování. No však se dočkáte, už za dva dny odjíždím na Duino.“
Kněžna Marie si otře ústa hedvábným ubrouskem a zvedne se od stolu, zatímco ostatní klopí oči k zemi.
Jakmile odejde, děti vyplivnou poslední sousta a odbíhají se shánět po něčem chutnějším. Kníže zůstává sám se služkou, která začíná sklízet ze stolu.
„Apolenko, vzkázala pak kuchaři, ať za mnou přijde o půl druhé do stájí. Musíme probrat jídelníček na příští týden.“
Verze pro autorské čtení:
„Seďte pořádně a nehrbte se, Pascho! Kolikrát vám to mám opakovat?!“ kárá loučeňská zámecká paní Marie svého nejmladšího a nejmilejšího syna. „Je vám už dvanáct a jste ve šlechtické jídelně, necpete se malinami někde v lese!“
V němčině plné ostrých a tvrdých hlásek to zní ještě mnohem přísněji, než kdyby se kněžna rozčilovala měkkou češtinou. Tu ale neumí. Zkoušela to, jistě, hlavně kvůli svému muži, princi Alexandru Thurn Taxis.
Pan kníže, mu tu všichni říkají, a s jakou láskou a obdivem! Aby také ne, vždyť se s každým zastaví, kus řeči prohodí, o všechno se zajímá… I o to, co mu vůbec nepřísluší! Stará německá a rakouská šlechta, jedna z nejvyšších, a vybavuje se tu s každým sedlákem a komorníkem.
A česky, to se jim arci líbí, čeledi darebné. Na tohle nebyla v rodném Benátsku zvyklá…
Je princezna Hohenlohe Waldenburg Schillingsfürst a nemá se proč stydět – naučila se znamenitě všechny jazyky, kterými se mluví ve vysoké společnosti! Ta česká hatmatilka mezi ně rozhodně nepatří, ta je dobrá jen pro tenhle sprostý lid…
Služebnictvo odnáší polévkové mísy a na velkém stole se objevují další chody. Francouzská paštika, zeleninové saláty, olivy, exotické ovoce, kaviár, mušle s citronem a hlavní chod, pstruzi uvaření v páře s listy špenátu.
Kristova noho! rouhá se v nitru kníže Alexandr. Místo těch mušlí bych se mohl do té misky vysmrkat a nikdo by to nepoznal. A ten pstruh, celý hadrovitý a zcela bez chuti! Ale ne, nějakou chuť ta hrůza přece jen má...
Co mi ten smrad jen připomíná? Už vím, jako kdybych žvýkal hadr, kterým naše Stázi chodby vytírá.
Jó, panečku, to tuhle, když mě sedlák Vávra pozval na oběd, to bylo jinačí kafe! Bramboračka, husa se zelím a knedlíkem, nymburské pivo k tomu a jako tečka slivovička z mého panství! Inu, není nad poctivou českou kuchyni!!!
Ten Vávra je dobrák od srdce. Možná jsem mu neměl obtěžkat jeho dceru Boženku! Ale co, stalo se. Je tak pěkná a já jsem přece pořádný chlap! Ten můj knížepán tam dole v kalhotách si holt nedá pokoje. Však se o ni dobře postarám, jako o ty všechny ostatní. Vždycky jsem věděl, co je moje povinnost!
Myšlenky poletují knížeti hlavou sem a tam, zatímco do sebe s odporem souká další mdlé a bahnité sousto.
„Jak výborný a delikátní je dnešní oběd, má drahá! Vše tak zdravé a lehké… Není-liž pravda, hoši? To jsou poslední italské trendy? Nebo snad vybraná krmě umělecká?“ Medová slůvka z manželových úst sladce lžou a bodají zároveň.
„Jen nechte být, drahý! Však já dobře vím, že ta místní sprostá jídla byste si raději dali, tučná jako je většina zdejších lidí a sladká či kyselá, jaké umí být i jejich chování.“
Kněžna Marie si otře ústa hedvábným ubrouskem a zvedne se od stolu, zatímco ostatní klopí oči k zemi.
Jakmile odejde, děti vyplivnou poslední sousta a odbíhají se shánět po něčem chutnějším. Kníže zůstává sám se služkou, která začíná sklízet ze stolu.
„Apolenko, vzkázala pak kuchaři, ať za mnou přijde o půl druhé do stájí. Musíme probrat jídelníček na příští týden.“
Jó, panečku, to tuhle, když mě sedlák Vávra pozval na oběd, to bylo jinačí kafe! Bramboračka, husa se zelím a knedlíkem, nymburské pivo k tomu a jako tečka slivovička z mého panství! Inu, není nad poctivou českou kuchyni!!!
Ten Vávra je dobrák od srdce. Možná jsem mu neměl obtěžkat jeho dceru Boženku! Ale co, stalo se. Je tak pěkná a já jsem přece pořádný chlap! Ten můj knížepán tam dole v kalhotách si holt nedá pokoje. Však se o ni dobře postarám, jako o ty všechny ostatní. Vždycky jsem věděl, co je moje povinnost!
Myšlenky poletují knížeti hlavou sem a tam, zatímco do sebe s odporem souká další mdlé a bahnité sousto.
„Jak výborný a delikátní je dnešní oběd, má drahá! Vše tak zdravé a lehké… Není-liž pravda, hoši? To jsou poslední italské trendy? Nebo snad vybraná krmě umělecká?“ Medová slůvka z manželových úst sladce lžou a bodají zároveň.
„Jen nechte být, drahý! Však já dobře vím, že ta místní sprostá jídla byste si raději dali, tučná jako je většina zdejších lidí a sladká či kyselá, jaké umí být i jejich chování.“
Kněžna Marie si otře ústa hedvábným ubrouskem a zvedne se od stolu, zatímco ostatní klopí oči k zemi.
Jakmile odejde, děti vyplivnou poslední sousta a odbíhají se shánět po něčem chutnějším. Kníže zůstává sám se služkou, která začíná sklízet ze stolu.
„Apolenko, vzkázala pak kuchaři, ať za mnou přijde o půl druhé do stájí. Musíme probrat jídelníček na příští týden.“
