Sedím na okenním parapetu a přepisuji příběh dávných obyvatelů těchto míst. Možná bych se měla zapojit do improvizačních hrátek s ostatními psavci, ale to bych se vytrhla z příběhu. A to se mi nechce.
Blíží se půlnoc. Otevřeným oknem ke mně doléhá žabí serenáda z nedalekého rybníčku a z restaurace smích. Já ale mám v hlavě naléhavé hlasy Ericha a Gabriely. A potřebuji je zachytit. Hovoří jakoby z jiného světa.
A zde, mezi starými tlustými zdmi, mi připadá, že ten svět je blízko. Najednou koutkem oka zahlédnu v pokoji u koupelny pohyb. To nic! To jen mlhavý stín prošel zdí…
Slzy
Pro někoho je to normální, člověk prostě pláče. Já ne. Nevím, kdy se to stalo, ale asi mně vyschly slzné kanálky nebo co, prostě nepláču. Bylo mi to divné, nejsem bezcitná, ba naopak dovedu se vcítit do cizího neštěstí a cítit s ním, ale prostě slzy došly. Připadala jsem si mnohokrát divně, nejsem hroch a emoce prožívám naplno, jen slzy jaksi vyschly.
Na rozdíl od Bohunky, já slzím průběžně furt. Slzy radosti ze setkání, slzy smutku při loučení, slzy smíchu při večerních hrách a povídání, slzy dojetí při souznění.... Může za to Dana? Genius loci na Loučeni? Nebo charisma přítomných? Asi všechno dohromady, namixované v tom správném poměru, jako opojný koktejl, po kterém nebolí hlava, ale jásá duše. Aspoň ta moje jo... Doufám, že "někdy příště" bude už hodně brzo!
Jak to mám já
Stáčím auto na parkoviště. Dobře, těším se na ty, co znám, ale mnohem víc prožívám nejistotu. Vím, že se budu muset prokousávat k pocitu bezpečí. Někde za tím vším je laskavé přijetí toho, že to tak mám. Ale to je mi k ničemu. Nejdřív potřebuji říkat všechna tya slova, co se musí říkat, aby nebylo ticho, které by mohlo obtěžovat. Tak je tlačím. Pak plynou. Někdy i tryskají. A pak je konec. Balím batoh i sebe do úhledného a celistvého tvaru. Jsme oba o trochu větší. Jen málokomu nahlas říkám: „Děkuju, bez tebe by se to neobešlo.“ Ale to je to co cítím.
Blázinec v Loučeni
Ten chlap je totální magor. Tenhle člověk radí jiným lidem s jejich starostmi a problémy?
A oni mu důvěřují a otevírají mu dveře do svých nejniternějších a nejtajnějších míst v duši a srdci?
Život spisovatelky...
Smetana by se divil
(Nataša Richterová)
Pro někoho je to normální, člověk prostě pláče. Já ne. Nevím, kdy se to stalo, ale asi mně vyschly slzné kanálky nebo co, prostě nepláču. Bylo mi to divné, nejsem bezcitná, ba naopak dovedu se vcítit do cizího neštěstí a cítit s ním, ale prostě slzy došly. Připadala jsem si mnohokrát divně, nejsem hroch a emoce prožívám naplno, jen slzy jaksi vyschly.
A teď z ničeho nic na Loučeni se slzy dostavily. Snad to ani nebyla vyhrocená situace, jen obyčejná radost, že jsem něčeho součástí, že někam patřím. Díky všem, že se mi to po tolika letech podařilo, a nechci a ani to neumím napsat „vzletněji“, prostě jsem ráda, že vás mám. Děkuji.
(Bohuna Kopřivová)
Prosím, vyřiďte Bohunce, že nebrečí sama...
(Katka Pospíšilová)
No jo, psaní dává křídla. Někdy jsou malá, mokrá a kutálí se po tváři.
(Yak)
Na rozdíl od Bohunky, já slzím průběžně furt. Slzy radosti ze setkání, slzy smutku při loučení, slzy smíchu při večerních hrách a povídání, slzy dojetí při souznění.... Může za to Dana? Genius loci na Loučeni? Nebo charisma přítomných? Asi všechno dohromady, namixované v tom správném poměru, jako opojný koktejl, po kterém nebolí hlava, ale jásá duše. Aspoň ta moje jo... Doufám, že "někdy příště" bude už hodně brzo!
(Zdena Součková)
Stáčím auto na parkoviště. Dobře, těším se na ty, co znám, ale mnohem víc prožívám nejistotu. Vím, že se budu muset prokousávat k pocitu bezpečí. Někde za tím vším je laskavé přijetí toho, že to tak mám. Ale to je mi k ničemu. Nejdřív potřebuji říkat všechna tya slova, co se musí říkat, aby nebylo ticho, které by mohlo obtěžovat. Tak je tlačím. Pak plynou. Někdy i tryskají. A pak je konec. Balím batoh i sebe do úhledného a celistvého tvaru. Jsme oba o trochu větší. Jen málokomu nahlas říkám: „Děkuju, bez tebe by se to neobešlo.“ Ale to je to co cítím.
(Yakeen)
Blázinec v Loučeni
Ten chlap je totální magor. Tenhle člověk radí jiným lidem s jejich starostmi a problémy?
A oni mu důvěřují a otevírají mu dveře do svých nejniternějších a nejtajnějších míst v duši a srdci?
Už deset minut se tu plácáme rukama do stehen jak debilové a přitom opakujeme stále dokola čísla od jedné do deseti. Co tím sleduje? Prý improvizační hry, pche!
Když o chvíli později kdákáme jako šílené přihřáté slepice a všelijak se při tom pitvoříme, vypadá to spíš jako detoxikační cvičení v Bohnicích.
Najednou se ale všichni smějeme a strašně nás to baví. Čekáme, co přijde dál, a nechceme, aby to skončilo.
Yakeene díky, už se moc těším na tvé další kokotiny!
(Petr Holub)
Najednou se ale všichni smějeme a strašně nás to baví. Čekáme, co přijde dál, a nechceme, aby to skončilo.
Yakeene díky, už se moc těším na tvé další kokotiny!
(Petr Holub)
Život spisovatelky... ... občas vypadá i takhle, ale většinou je spíš o rozpolcenosti, osamění ve vlastním světě plném příběhů, o koncích, které by měly vypadat jinak, ale jsou takové, jaké jsou, protože to tak chcete a potřebujete. A taky je plný lidí. Většina z nich vaši vášeň nechápe.
Ale existují i takoví, kteří vám rozumí beze zbytku. Po roce jsem se s nimi setkala.
S přáteli spisovateli. S mými lidmi.
Děkuju vám za krásný čtyři dny na místě, který mě okouzlilo na první pohled, a ten pohled se pravděpodobně nezmění. Děkuju vám za to, že nasloucháte. Děkuju vám za pochopení, trpělivost i nádherný přátelství, který vzniklo vlastně jen proto, že psaní je naše společná láska.
A stejně jako ta láska trvá dodnes. Je osvobozující být sama sebou. A je úžasný vědět, že i přesto, nebo možná právě proto mě máte rádi.
Legendário
Stál jsem na baru v zámku Loučeň a objednával si citronovou limonádu ovoněnou ginem. V periferním vidění jsem ji zahlédl. Půvabnou blondýnku, kterou jsem doposud znal jen z malého okýnka v Teamsech, přes které jsme poslední měsíce vedly literární debaty.
„Můžu Vás na něco pozvat?“
V reakci na svůj dotaz jsem zahlédl její váhavé zacloumání v mysli, kde si sehrála vlastní vadí nevadí, které nakonec bylo nevadí, a tak něžně svolila: „Můžete.“
„Co Vám mohu nabídnout?“
„Legendário…“ Ten večer se nesl zrovna v duchu nomen omen vybraném drinku. Slečna si v zámecké krbové místnosti válela v ruce svůj sladký rum, zatímco já vedle ní v zámeckém sofa válel jen sám sebe. V rámci večera jsem trhnul kolektivní rekord v nespavosti. Do postele jsem se dostal ve tři ráno. Netušil jsem, že jsem tak pozdní odchod do postele schopen ještě přežít. Následující den jsem vyměkl a vzdal se o půlnoci.
(Zuzka Fajmonová)
Legendário
Stál jsem na baru v zámku Loučeň a objednával si citronovou limonádu ovoněnou ginem. V periferním vidění jsem ji zahlédl. Půvabnou blondýnku, kterou jsem doposud znal jen z malého okýnka v Teamsech, přes které jsme poslední měsíce vedly literární debaty.
„Můžu Vás na něco pozvat?“
 |
| Mcely 6. června 2021 |
„Co Vám mohu nabídnout?“
„Legendário…“ Ten večer se nesl zrovna v duchu nomen omen vybraném drinku. Slečna si v zámecké krbové místnosti válela v ruce svůj sladký rum, zatímco já vedle ní v zámeckém sofa válel jen sám sebe. V rámci večera jsem trhnul kolektivní rekord v nespavosti. Do postele jsem se dostal ve tři ráno. Netušil jsem, že jsem tak pozdní odchod do postele schopen ještě přežít. Následující den jsem vyměkl a vzdal se o půlnoci.
Poslední večer mi na dobrou noc zpívali ptáci a ve mně rezonoval nejen jejich zvuk…
(Marek Greger)
(Marek Greger)
Uz dlouho jsem se tak nenasmala. S partou prima lidi jdeme Jabkenickou oborou zpatky na Loucen. Casteji se dohadujeme, kde je cervena, ale jen symbolicky, vzdycky se vcas zase ukaze. A i kdyby ne, mame s sebou IT Martina se zvlastnim spojenim na druzici i v hlubokem lese.
Preskakujeme potucek a hledame slavny pomnik. Najednou cervena opravdu zmizi a stejne tak i satelitni spojeni. Bezradne diskutujeme na lesni krizovatce, kudy se vydat. Kolektivne konecne zvolame: "Jde se tudy!"
Nekdo spitne: "No skvely, to se budeme zase vracet - to je ta cesta, po ktere jsme prisli."
A my na to: "To nevadi, vždyť je tu tak hezky. Skoda se uz vratit domu."
A tak jdeme spokojene zase zpatky stejnou cestou.
(Jitka Schmiedová)
Klíčem být
Vstát, snídat, psát. Obědvat, psát, výletovat, plkat, smát. Večeřet, smát, psát a jít spát. Co víc si přát. Nebát se a řvát. Pípat si, inspirovat, nemluvit, zářit si, jen stát. Učit se, radovat, být tu, pojmout vše, pamatovat. Vzdělávat se, rozumět. Mít ráda se. Snít.
(Míša Čápová)
 |
| Vyprávění kastelána |
V předminulém století
Slunce hřeje, teploměr se vyhoupl k třicítce, zima je v nenávratnu a léto kvapně převzalo vládu nad krajinou. Stojím před zámkem v Loučeni a téměř nevěřím svým smyslům. Jsem opojená vůní květin, připadám si jako princezna z pohádky a můj blažený úsměv bez roušky vypadá až senilně. Seběhnu po schodech do zámeckého resortu Maxmilián, první mě upoutá upravený trávník, písčité cestičky a záhony plné vonných květů. Zámecká paní prochází hotelem, dohlíží na chod novodobého panství, tu se zastaví, aby ochutnala krmi, podávanou hostů, jinde prohodí pár milých slov s návštěvníky. Vzápětí mizí, jak mlha ve větru, aby provedla naší skupinku zámkem, jeho historií i tajemstvími. Za chvilku nám začíná literární dílna a já se radostně ponořím do dějin a budu tři dny žít v předminulém století, snít a psát o dynastii Thurn Taxisů, o Loučeni, o časech blahobytu, o koních i autech, o zklamání i lásce.
(Lucie Svibová)
