Babičce se konečně podařilo sehnat lístky do Divadla Spejbla a Hurvínka. Byla jsem vzrušená očekáváním, že uvidím skutečného Hurvínka. Babička mi připomínala: „Divadlo je chrám, do divadla musí jít člověk oblečen svátečně jak na nedělní mši.“
Maminka mi oblékla nejlepší šaty a já jsem si dobrovolně nechala učesat vlasy a ozdobit je sponkami. Ve foyer divadla děti netrpělivě čekaly na otevření dveří do hlediště a všechny byly tak jako já parádně oblečeny. Mou pozornost ale víc přitahovaly lízátka, bonbony a všelijaké dobrůtky v bufetu. Tak dlouho jsem kňourala, až to babička nevydržela a koupila mi všechno, co jsem si přála. V divadle bylo veselo. Všichni se smáli, když Žeryk předváděl všelijaké psí kousky, tleskali a povzbuzovali ho. Já byla pohlcená dějem; sama nevím, proč jsem se rozhodla ještě víc si osladit dobrou náladu. Otevřela jsem sáček s lízátkem a chtěla si dát barevnou kuličku do pusy. Hned však přispěchala paní, co kontrolovala lístky, a stroze řekla: „V divadle se nejí, v divadle se dívá."
Babička se omlouvala a rodiče, co doprovázeli své ratolesti, se na mě káravě dívali. Vůbec jsem nechápala, proč. V kině můžeš křupat popcorn a srkat colu, tak proč ne tady?!
O přestávce mi babi vysvětlovala: „V kině promítají dávno natočený děj, takže herci nemůžou reagovat na chování diváků. V divadle hrají skuteční živí lidé a zpětná vazba je pro ně hrozně důležitá. Když uvidí nebo uslyší, že někdo v hledišti chroustá jídlo nebo srká pití, budou si myslet, že je hra nudná a nezajímavá, a hrozně se jich to dotkne."
Jak to, že oni jsou živí? Vždyť to jsou loutky, pořád jsem nechápala. A babi ne a ne, že loutkám dávají život lidé, proto k nim musíme chovat úctu. A když mi babička řekla, že teď ve foyer můžu jíst, řekla jsem jí, že mě přešla chuť. Když mě pak chtěla vyfotit na památku vedle velikánských postav Spejbla a Hurvínka, utekla jsem. Byla jsem naštvaná, že jsem kvůli těm dvěma loutkám nesměla cucat lízátko, a ještě nějakou dobu jsem o divadle nechtěla ani slyšet.
