Přestala jsem mít chuť na chlapy, ale zvýšilo se mi sebevědomí. Můžou za to lázně.
Kvapem se blížil datum mého nástupu na lázeňský pobyt v Bechyni. Ale co na sebe? Už rok je vše zavřené a moje kdysi módní výstřelky vyšly z módy. Samozřejmě, mám spoustu oblečků, ale návštěva lázní je skvělý důvod šatník obměnit. Ale kde? Jediná možnost je e-shop. Mám s ním už zkušenost, vícekrát to pokoušet nebudu. Velikost určitě netrefím, barva bude jiná než na internetu a z inzerované bavlny bude opět viskóza. Tak jen sleduji, kdy se konečně otevřou kamenné obchody.
Ano, dočkala jsem se, ale jen jeden den před nástupem do lázní, a tak se žádné drancování obchodů nekonalo. Šla jsem raději ke kadeřníkovi, na manikúru a pedikúru. Musím zabalit, co mám. Ale co se stalo? Nesedí mi skoro nic. Rok jsem nikam nechodila a pokud ano, sáhla jsem po oblíbených kalhotách a jedné sukni, oba kousky s gumou v pase. S přáteli jsem se vídala pouze přes obrazovku, a tak mi stačila slušná blůza nebo svetr a od pasu dolů jsem mohla mít cokoliv a nohy klidně třeba bosé, v lavoru nebo bačkorách. Do lodiček jsem se dostat nemohla, bylo to ještě horší než do malých sukní či šatiček, asi jsem se tím vysedáváním u počítače celá nějak rozplácla.
Šaty vypadají na ramínku docela dobře, ale nesmím je vzít na sebe a sukni zapnu, jen když ji na sobě nemám. Ano, ve virtuálním světě se všichni setkáváme jen od pasu nahoru a moc by mě zajímalo, zda mí kolegové či spolužáci, sedící v kravatách a saku, mají i kalhoty nebo jen spodní prádlo. Ale to není důležité, teď je potřeba se sbalit do lázní. Zvládla jsem to, něco použitelného jsem našla, dokonce i klobouk.
Teď jsem v Bechyni a usmívám se při vzpomínce na přípravy k odjezdu. Jsem tu sice zatím jen týden, ale už bezpečně vím, že 90 procent přivezených hadříků nikdy nevezmu na sebe. Nejen proto, že zatím jen prší a chodím v pláštěnce, ale i z toho důvodu, že mé téměř prvorepublikové představy o lázních se ukázaly hodně zkreslené. Žádná kolonáda a vyšňoření lázeňští hosté popíjející kávu a mlsající šlehačkové poháry, případně posedávající šviháci usrkávající nějaký drink. Nic takového. Restaurace a cukrárny jsou stále zavřené a v lázních nosí ženy jen obepnuté legíny a muži v nejlepším případě džíny, v horším trenýrky, ale vždy s vyvaleným břichem.
Nejhorší je to ale v bazénu. Nejezdím na dovolené k moři, a tak jsem asi odtržená od reality. Teď vím, jak se má naše společnost dobře, v jakém žijeme blahobytu a že hladem u nás nikdo netrpí. Opravdu mi stouplo sebevědomí a jsem ráda za svého štíhlého manžela, protože s žádným zdejším fešákem bych neměla chuť se ani seznámit, natož něco víc.
