Alexandr zapnul poslední dva knoflíčky u košile a pak zkontroloval vázanku a frak, zda mu dokonale padne. Pohlédl do bohatě zdobeného zrcadla, jaká jsou jen ve starých benátských palácích, a spatřil spokojeného mladého muže s ostře řezanými rysy a lehce vlnitými hnědými vlasy. Oknem k němu dolétly sluneční paprsky, prosvítající přes dřevěné, napůl otevřené okenice. I díky tomu hřejivému jarnímu slunci měl Alexandr už od rána pocit výjimečného dne.
Téměř idylickou atmosféru kazily jen vracející se myšlenky. Jak moc se můj život dnešním dnem změní? Dokáže Marie žít v Čechách? Bude tam se mnou šťastná? Dovede opustit své rodné Benátky?Otevřel okenice dokořán, naklonil se do ulice a z třetího patra pozoroval obvyklý ruch čtvrti Cannaregio. Jeho benátské ráno provázelo štěbetání racků, šplouchání vln i hovory prodavačů, kteří pod okny na malém tržišti podél kanálu Grande nabízeli čerstvé ryby, plody moře, zeleninu, ovoce i květiny. Pozoroval, jak na starém mostě zápasí obchodníci se svými vozíky plnými zboží, které tlačí nahoru a dolů po kamenných schodech.
Alexandr měl tyhle okamžiky raději než honosné večírky v okázalých sálech. Pro Marii však byly výstavní Benátky samozřejmostí. Byly součástí jejích obyčejných dnů i ušlechtilé duše. Milovala krásu, umění i zdejší společenský život.
Alexandr se s Marií poznal náhodou a v úplně jiném světě – na Loučeni, v zámeckém sídle rodu Thurn-Taxisů. Tehdy byl Alexandr lehkomyslný mladík, který si rád zval na svoje panství přátele aristokraty. Jednou pozval na návštěvu i Mariina bratra, prince Hohenlohe-Waldenburg. Jeli se spolu projet k Vlkavě na koních. Princ však z koně spadl a zlomil si nohu. Marie pak přijela z Itálie do Čech společně se svojí matkou, o bratra se dva měsíce starala, a přitom objevovala českou krajinu, ať už pěšky či z koňského sedla i v doprovodu Alexandra. Bláznivě se do sebe zamilovali a na Loučeni se brzy zasnoubili. Jí bylo devatenáct a byla krásná, jemu bylo čtyřiadvacet a měl po svém otci převzít starost o celé panství.
Na to všechno Alexandr myslel, když po starých dřevěných schodech scházel z třetího patra benátského paláce. Před domem nasedl do gondoly, která po Velkém kanále zamířila k Náměstí svatého Marka. Dýchal čerstvý vzduch protkaný mořskou solí. Míjel kamenné budovy na pilotech, díval se do oken s těžkými vyšívanými závěsy, za nimiž bylo možné tušit křišťálové lustry, symbolizující bohatství starých italských rodů. Pozoroval dívky v ulicích, jejich tváře, pohyby, úsměvy. Žádná z nich nebyla tak krásná jako Marie, která se za pár minut měla stát jeho ženou. Byl šťastný a věřil, že takový bude i jejich společný život v Čechách. Tam on provede Marii svými oblíbenými místy. Ukáže jí jabkenickou oboru. Vytvoří jí domov na zámku ve Mcelích. A v sousední Loučeni pro ni upraví park, aby jí připomínal domov. Její Benátky.
Gondoliér zakotvil u zahrad Giardini Reali, odkud bylo z nábřeží ke katedrále na náměstí jen pár kroků. Za nedlouho, přesně v pravé poledne, se rozezněly zvony kampanily. Zpívaly i pro Alexandra a Marii.
Psal se 19. duben roku 1875.
