Má tohle místo rád. Dokáže si představit, že tady prožije celý život. Naplno si to uvědomil v uplynulém roce, kdy ho už unavovalo vrtkavé anglické počasí a vlhký chlad, otravně usazený ve starých zdech jeho studentského pokoje na koleji v Cambridge. S návratem na Loučeň už potom neotálel.
Teď stojí princ Erich u široce rozevřených oken jídelny a pozoruje známou krajinu. Louky, pole a aleje se zbarvily tuctem svěžích odstínů zelené. Venku voní šeříky a od rybníka sem doléhá kvákání žab. Pozdní jaro překotně ustupuje, vystřídáno slunečným, téměř letním počasím. Jedinou závadou na celém výjevu se zdá být poničený trávník v zámeckém parku. Ericha to ale vůbec netrápí. Při pohledu na pošlapanou, místy až na hlínu vydřenou trávu si vybavuje nedávné dění. Jeho zájem vzbudila už na univerzitě neznámá hra s kopacím míčem. Po anglicku jí všichni začali říkat „football“. Teď se zadostiučiněním pohlédne na pečlivě složený výtisk Wiener Sportzeitung na stolku v rohu. Noviny byly doručeny spěšně dnes ráno. Článek na straně tři ho utvrdil v tom, že obrátit zámek naruby kvůli založení prvního fotbalového klubu na území Čech nebyl vůbec špatný nápad. Ani první. Touha uspět, vyhrávat, pořád zkoušet něco nového, ta žene Ericha vpřed už od dětství. Fotbal s novým nezkušeným mužstvem trénovali dlouho a poctivě a teď se o jejich prvním důležitém zápase píše v denním tisku. Výhra to sice nebyla, ale snad se družstvu bude příště dařit lépe.
Úvahy přeruší vrznutí dveří, do jídelny vstupuje Erichova matka Marie.
„Ááá... To jste vy, mamá! Čekám, až přijde bratr. Chtěl jsem se s ním podělit o výborné zprávy. Neviděla jste ho?“
„Dobré poledne, Erichu. Ne, Eugena jsem dnes ještě neviděla. Moje společnost vám nestačí?“
„Jistěže stačí, mamá, tak jsem to nemyslel.“
„Tak vidíte. A o jakých dobrých zprávách jste to vlastně mluvil?“
„Chtěl jsem bratrovi vyprávět všechny podrobnosti o tom, jak si náš Sports Club vedl v prvním veřejném utkání v kopané.“
„Ale prosím vás, Erichu ... ten váš Sports Club. Běháte s tlupou vytáhlých Angličanů po parku a zahradník nestačí odstraňovat škody, které naděláte!“
Erich, zklamaný matčinou reakcí, rychle sáhne po odložených novinách a znovu nalistuje článek s výsledky kopané.
„Mamá, poslechněte si tohle,“ začne číst nahlas. „Osmnáctého tohoto měsíce v Praze na Císařské louce nastoupil s uznáníhodnou řízností teprve před krátkou dobou ustavený fotbalový klub z Loučeně proti Regattě. Klub se úporně bránil a zcela nebezpečně útočil, ale nezískal tentokráte žádný gól proti zápasům zvyklé Regattě. Regatta tedy dala pět gólů proti žádnému. Gól loučeňskými daný nebyl uznán za off-side. Loučeňští jsou dle našeho názoru hned po Regattě nejsilnější klub v Rakousku-Uhersku.“
Erich s pýchou pohlédne na matku, která se odhodlává ke komentáři. „Nejsilnější ... to zní celkem dobře. A Erichu, když tedy v novinách píší, že ´Regatta dala pět gólů´, to jistě musí znamenat, že vás tam velmi pěkně odměnili! Mám pravdu?“
„Víte, mamá, autor článku tím spíše chtěl naznačit, že náš loučeňský team musí ještě více propracovat svoji hru a časem možná uspěje i proti mnohem zdatnějším soupeřům.“
„Ach tak, rozumím. A pak jste říkal, nepletu-li se, něco jako ´off side´?!? Trochu se obávám, aby to nebylo nějak nebezpečné?“
„Kdepak, nebezpečné to není! Ale když si na to vzpomenu, tak bych nejradši ... prostě ten sudí byl úplně slepej!“ rozčiluje se z ničeho nic Erich.
„No Erichu, jak to mluvíte?!“ ptá se matka káravě.
„Maminko, to byste musela vidět, jak nespravedlivě rozhodl proti nám. Přece pravidlo číslo jedenáct naprosto jasně definuje ofsajdovou pozici. Když se některý hráč nachází na soupeřově polovině, blíže soupeřově brance než míč i než předposlední hráč soupeře...“
Marie využije moment, kdy se Erich nadechuje, a v očekávání přísunu dalších nesrozumitelných pouček ho raději ve výkladu přeruší: „Tedy Erichu, to musela být podívaná... Škoda, že jsem tam nebyla. Víte, v parku to vypadá, že jen tak pobíháte za tou koženou koulí, ale když se o vašem snažení píše až ve Vídni, tak musím uznat, že na tom nejspíš něco bude. Přesto se vás ptám: není tato vaše zábava poněkud bezcílná? Neměl byste se přece jen už trochu více zajímat o svoji budoucnost?“
„Chápu, kam míříte, mamá. Myslíte, že už je pomalu čas hledat pro mě nevěstu?“
„Ano, hochu, přesně na to myslím.“
Erich se na okamžik zasní, hlavou mu prolétne obraz s nejasnými obrysy – tuší sám sebe, o pár let později, v pohodlí loučeňských komnat, po boku krásné ženy a v kruhu četných potomků. Poté se s nevinným úsměvem obrací zpátky k matce: „Víte, mamá, když už jsme teď tak dobře zvládli fotbal, tak já bych s chutí prozkoumával úplně něco jiného, než jsou záhady ženského pokolení. Neustále musím myslet na ten nejnovější Benzův vynález, ten mi vůbec nedá spát. Slyšela jste už o něm? Říká se mu automobil.“
