Cheb. Vojenský útvar 8522 - motostřelecký pluk, rok 1974. Ta bezvýznamná událost mě straší dodnes.
Pečlivě kontrolujeme každá vrata, každý zámek ověšený šňůrou a plastelínou na obou stranách vrat, do kterých boucháme raznici s pečetním znakem. Uvnitř garáží stojí plachtou krytá nákladní auta plná ostré munice. Zabezpečení je namístě. Hotovo. Ještě stejným způsobem zamknout a zapečetit bránu na vjezdu ke garážím a můžu začít s dvouhodinovou strážní pochůzkou. Závodčí s doprovodem odešli a já jsem na cestě, lemující plot ve svahu nad garážemi, osaměl. Půlka listopadu, osm večer, navíc zataženo a tma jako v pytli, jen čtyři lampy ve dvacetimetrových rozestupech osvětlují vrata všech garáží.
Plně nabitý samopal mám v podnosu přes rameno, a ač není bůhvíjak těžký, přece jen jej překládám z ramene na rameno. Procházím celou délku plotu a zase zpět k bráně. Jednou za čtvrt hodiny zůstávám stát u sloupu s kličkovým telefonem. Zvednu sluchátko, zatočím kličkou, ohlásím se veliteli stráže se sdělením, že je vše v pořádku. Je klidno. Vítr se už vpodvečer utišil a jen drobně mží, zima zalézá za nehty. Blbče! nadávám si. Měl sis vzít rukavice! Nechávám zbraň jen tak viset a ruce vrážím do kapes mundůru. Dvě hodiny jsou dlouhá doba. V duchu skládám básničku pro mou lásku tam kdesi daleko od západní výspy socialismu a očima stále kloužu po bledě šedé řadě vrat. Vtom jsem zůstal jako přikovaný a krve by se ve mně nedořezal. Ruce mi automaticky vylétly z teplých hnízd a chopily se pevně samopalu. Sedmá vrata z dvanácti v řadě se začala sama od sebe otevírat. Stál jsem právě asi tak čtyřicet metrů, víc určitě ne, nad nimi. Měl bych zařvat: „Stůj! Kdo tam?! Heslo!“ Měl bych případně varovně vystřelit. Nic z toho jsem neudělal. Nikoho jsem totiž neviděl. Přesto se obě křídla těžkých vrat neslyšně rozevřela jako tlama obrovité ryby. Couval jsem ke sloupu se spojením a ani na vteřinu nespouštěl oči od sedmé garáže.
„Stanoviště číslo tři, desátník Němec. Hlásím narušení v prostoru autoparku.“
„Aké narušenie, čo to táráte za somariny? Ste ožratý, alebo čo?“ Četaře Stanka zřejmě má informace zaskočila. Všechny strážní služby, co jich pamatuje on i já, probíhaly vždy v poklidu. Narušení je něco k neuvěření.
„Někdo vnikl do objektu a otevřel garáž číslo sedm.“
„A je tam voľakto?“
„Ne, nikoho nevidím, ale vrata jsou rozpečetěná, odemčená a otevřená.“
„Dobre, ideme. Ostaňte na mieste!“
„Rozkaz!“ Jako bych chtěl zdrhnout. Vůl. Do dvou minut už rozeznávám siluety tří postav. Závodčí, pomocník dozorčího pluku a vojín, který mě na nezbytnou dobu vystřídá. „Viděl jste někoho, desátníku? Sám jste dovnitř nelezl, že?“ ptá se Hodina, ale ví, že je to blbost. Jak bych se tam dostal? Nebo někdo…? Vysoký plot s ostnatým drátem, zamčená brána. Z cesty vše jako na dlani. Kapitán vylovil svazek klíčů, odemyká bránu a rázným krokem s naší suitou kráčí k otevřené garáži. Zámek je odemknutý, visí jen v jednom z ok, pečeť stržená. Uvnitř mimo zaparkované auto nikdo. Pečeť na lanku kolem zaplachtování vozu je naštěstí neporušená. Je divné, že jsme všichni pocítili, jak kolem nás profičel vítr. Něco jako vzdušný vír. A ještě a znovu. Nebyl to průvan, rozhodně ne! Hledíme na sebe, Stanko řekl tři sprostá slova. Zamykáme garáž, pečlivě pečetíme a opouštíme prostor.
Za chvíli jsem opět na strážním stanovišti sám. Do konce téhle směny zbývá třicet pět minut.
Taková hloupost, řeknete si. Ano. Nic zvláštního se pro záznam do zápisu o průběhu služby nestalo. Jen někdo nebo něco otevřelo zamknutou a zapečetěnou garáž, já na to koukal jako v přímém přenosu a neviděl ani nohu. Dodnes nejsem schopen tenhle úkaz sobě či komukoliv vysvětlit. Ani nikdo mně. Teprve až když jsem si přečetl povídku Vítr od Raye Bradburyho, řekl jsem si, že si možná nevymýšlel.
