Doma nás nebylo hodně. Vždyť devět lidí nedá dohromady ani fotbalovou jedenáctku jako u Klapzubů, sousedů odnaproti.
Nejvýraznější postavou u nás doma byl Oleg, náš nevlastní bratr, který se u nás jednoho dne zjevil společně s mým nejstarším bratrem Igorem. Ihned po příchodu nás všechny objal, polibkem na tvář obdařil, otci, bývalému vojákovi, zasalutoval a s matkou se vítal slovy: „Tak mě tu máte matinko, před čtrnácti lety mě vám zapomněli v porodnici dát, ale již jsem zde.“ Matce sice bylo divné, že nejstaršímu bratrovi je teprve dvanáct, ale protože měla pouze základní vzdělání, získané na poli při sběru brambor od místního kněze, nechala celou věc být. Otec od války nemluvil, takže celou věc nekomentoval. My ostatní jsme tehdy uměli počítat pouze do deseti, a to ještě společně, takže jsme bratra uvítali s otevřenou náručí. Vždyť deset lidí se ve třech místnostech směstná lépe než devět, a ještě se ušetří za topení. Bratr byl na svých čtrnáct let velmi dobře stavěný, s hustým plnovousem a mladistvými šedinami.
Ihned jsme poznali, že je je velmi vynalézavý. Otce kupříkladu přesvědčil, aby jednu místnost pronajímal a tím pozdvihl ekonomickou situaci rodiny. A když jsme si my menší začali stěžovat na jistou nepohodlnost při spaní v jedné posteli, ihned přispěchal s řešením v podobě patrových postelí. Dále přišel Oleg s nápadem, abychom jedli jen dvakrát denně, a to ještě nejlépe mimo domov. To se nejprve osvědčilo na výbornou, než jsme zjistili, že sousedé nejsou nadšení, když se k nim na večeři přiřítí deset lidí a cpou se, jako by tři dny nejedli...
Ne vždy se ale jeho nápady vydařily s takovou úspěšností. Jako tehdy, kdy nás přesvědčil, abychom otce oblékli do jeho staré uniformy a vydali se s ním na výroční sraz veteránů. Sliboval, že se zadarmo najíme, někdo nás i cukrovím obdaruje. Sice se u vchodu na naši skupinu s nedůvěrou dívali, zejména na otce a Olega, který si taky někde sehnal uniformu, ale nakonec nás dovnitř pustili. My menší jsme obcházeli stoly a vybírali od dam cukroví a svačinky, větší sourozenci s placatkami oslovovali zase pány. Všechno šlo výborně až do chvíle, kdy se u vchodu zjevila vojenská policie a začala se shánět po dvou pánech v bělogvardějských uniformách. Sál začal ukazovat naším směrem, načež se strhla mela, neboť otec poprvé od války začal mluvit a křičel na celé kolo, ať zatknou toho proradného bělogvardějce Olega. Ten ho na oplátku začal bít šiškou salámu z nedaleké tomboly. My děti jsme využili nastalého zmatku a vybrali pánům kapsy, dámám kabelky a při odchodu jsme ještě zkontrolovali přítomným i kabáty, zda nemají nějaké přebytky v kapsách.
Rodina se po této akci stala ekonomicky zajištěnou, mohli jsme opět začít využívat všechny tři místnosti našeho bytu. Věříme, že náš otec a jak se ukázalo, i jeho bratr Oleg, z toho mají v ruském vyhnanství radost.
