„Matyldo, už toho nech. Říkám ti naposledy – přestaň házet tím balónem v obýváku.“
„Ale já chci. Tak si pojď se mnou házet ven, mami.“
„Teď to nejde. Víš, že je Emilka nemocná, dneska musíme být doma.“
„Když to je nuda.“
„A máš už hotový úkol? Včera jste trénovali číslo čtyři, tak dneska asi pět, ne?“
„Ne, dneska máme psát kličku doprava. Ale já už si udělala úkol ve škole.“
„Matyldo, víš přece, že si nesmíš úkoly psát sama, a navíc ve škole.“
„Když to je nuda jako pro mimina.“
„Tak chvilku počkej a pak si s tebou zahraju Člověče, nezlob se. Chceš? Nebo si zatím kresli.“
„Ne, nechci. Já si chci hrát s míčem.“
Maminka se nechce víc rozčilovat a odchází do kuchyně. V tom se z obýváku ozývá rána prasklého balónu a střepů, sypajících se z lustru. Matylda utíká do pokojíčku a zamyká dveře.
„No počkej, Matyldo! Počkej, až přijde táta z práce. A zapomeň na tablet. Teď ho týden neuvidíš,“ volá maminka z obýváku.
Do toho se probudila Emilka, kterou vzbudila ta rána. Jak typické odpoledne. Maminka dává batole do ohrádky a uklízí střepy.
Matylda se po chvilce přestává bát a začíná být naštvaná. Nejenže je zavřená doma, ale teď ještě nebude mít tablet. „A táta mi nejspíš dá na zadek. A za všechno může máma. Kdyby si se mnou hrála, tak se to nestalo. Jo, máma za to může!“ mumlá si Matylda sama pro sebe. Je plná vzteku. „Ven nemůžu, nic nemůžu. Ale já ti to, mámo, oplatím.“
Tatínek se vrátil z práce unavený. Žádný výprask se nekonal. Místo toho dnes Matyldě nepřečte pohádku na dobrou noc, kterou má tak ráda. „Ach jo, tak už i táta je na mě zlý. Tak vám to oplatím oběma.“
Úderem osmé hodiny večer jde Matylda jako správný prvňák spát. Maminka s tatínkem si konečně v klidu sedají k televizi, když v tom jim pod dveřmi do pokoje přistane papírek se vzkazem, psaným ručně a velkými tiskacími písmeny:
MÁMA JE KRÁVA!
TÁTA
