Že s tím ranním vstáváním vždycky dělají takový tanečky, zamumlala si pro sebe Lada a šla zkontrolovat bábovku. Z trouby se po kuchyni roztančila hřejivá, máslová vůně. Ještě tak minutku, dvě, a bude to jedna báseň, neubránila se úsměvu. Těšila se, až si na buchtě pochutnají vnučky.
Z chodby se ozývaly šouravé, táhlé zvuky. Někdo jí cosi podsouval pod dveřmi.
Lada spěšně zavřela troubu.
Byla mírně zklamaná, když za klíčovou dírkou objevila jen Davidova záda.
„Co zase chceš?“ rozrazila dveře a zpitá hrouda zasténala. Nemohla se na něj už ani dívat. Přemáhala nutnost zvracet.
Mlčel a uslzenýma, až přímo zvířecíma očima hleděl skrze ni.
Lada s radostí přijmula obálku, kterou tak usilovně žmoulal v rukou, a všimla si napěchovaného loďáku u schodiště.
„Tak ty odcházíš, Davide…“
Přikývl a začal natahoval jako malé děcko. Ladě se jeho sebelítost hnusila, ale byla ráda, že její dceru konečně nechá na pokoji.
„Bude to tak lepší. Holky, ona i ty už máte vlastní život.“ Přívětivě se na něj usmála a pomohla mu přes všechno sebezapření z podlahy.
David si na schodech přihnul z flaškya a naposledy na Ladu vypoulil nelidsky skelné oči.
„Jdi si za holkama, jen si za nima jdi! Už čekají! “
Nezvykle nasládlý pach vzduchu ji náhle začal znervózňovat. Upustila obálku na zem. Hledala po kapsách klíče k dceřině bytu. Začal se jí nekontrolovatelně třást dolní ret.
„Jste v pořádku, paní Jiřičná?“ Sousedka ji pátravě pozorovala za hradbou slunečních brýlí.
„Já jsem si asi jen zašantročila klíče k dceři a teď je vůbec nemůžu…“
„Ale vždyť je nepotřebujete, má otevřeno.“
Lada se křečovitě plácla do čela, a přitom si omylem rozkousla dolní ret. Pachuť krve ji pálila na jazyku.
Otevřela dveře a vkročila do ticha bytové jednotky. Levandulové aroma se mísilo se štiplavým pachem krve. Lada postupovala bytem jako ve snu. Shazovala věci z poliček, skříní. Každou chvíli se musela něčeho přidržet. Našla je v ložnici. Dcera ležela uprostřed, vnučky po jejím boku. V rukou ještě mokré růže z vázy. Povlečením stále prosakovala krev.
„Paní Jiřičná, jste v pořádku? Mám pocit, že se vám něco pálí.“
Ladě se začalo rozostřovat vnímání. Chvíli byl pokoj černobílý, pak celý v neonových barvách.
Kolotoč ukončil až výkřik kolemjdoucí ženy.