Chodbami letité školní budovy se rozlil zvuk starého nerudného zvonku a neznámá dívka s kapkou potu na čele vběhla do školy. Školník, jenž byl možná stejně starý jako škola samotná, seděl ve vrátnici a na onu dívku se zle mračil. Mumlal si pro sebe slova v nějakém neznámém jazyce, který se sem a tam protínal s češtinou. Dívenka se na něj pouze nervózně usmála a prchala školou dál. Jedním skokem vyběhla schody, zahnula doprava, poté chodbou doleva a kolem tělocvičny, načež stanula před řadami dřevěných skříněk.
Velkými okny dovnitř proudilo ostré ranní světlo a dramaticky osvětlovalo prostory školy. Sluneční paprsky se svíjely a protínaly a vdechovaly celé škole příjemný, avšak ne důvěrný dojem. Dívčiny rychlé kroky se rozléhaly po opuštěných chodbách tohoto mohutného stavení a její zrychlený dech se odrážel ode zdí s popraskanou omítkou. Odněkud vanul slabý jarní vánek, přestože na dohled nebyla vidět žádná otevřená okna. Dívka sletěla k zemi a v roztřesených rukou svírala klíč od zámku k její ošuntělé skřínce. Rychle ji otevřela, skopla z nohou boty a nazula si bačkory takovou rychlostí, že to ředitel, jenž v tu chvíli procházel kolem, snad jen stěží pochytil.
„V tolik se chodí do školy, slečno?“ zahřměl již zmíněný pan ředitel. Dívka zrudla a se zabouchnutím dveří od skříňky se otočila. „N – ne, pane řediteli,“ šeptla. Po čele jí sklouzla další kapka potu. Ucítila, jak se do ní onen neznámý vánek opřel a o něco málo zchladil její rudnoucí obličej.
„Já…“ odmlčela se a hlasitě polkla, „já jsem zaspala.“ Hlas se jí třásl, avšak stála pevnýma nohama na zemi. Pan ředitel ji odměnil chápavým pousmáním a s krátkým kývnutím se odebral chodbami školy dál.
Dívka si hlasitě oddychla a odebrala se do jedné z mnoha tříd.
