Byla jsem toho jen němým svědkem. Jednak proto, že jsem neuměla mluvit, a navíc se mě to týkalo jen shodou náhod.
Nemluvněte se obvykle dospělí neptají, zvlášť’ když mají málo času. A oni věděli, že se vidí po dlouhé době maximálně na dvě hodiny. Měli s Honzou domluveno, že se setkají na nádraží, kde máma přestupovala, když cestovala z Prahy za tátou do jeho rodného města. Taky aby si to setkání nechali ujít, když se znali se odmala ze Skauta a ze Sokola. Do začátku války společně trávili prázdniny u vody, neděle na kolech nebo lyžích. Bylo to už patrně deset let, kdy spolu tancovali na plesu lesáků a pak byli každý jinde. A za tu dobu se nejen jim změnil svět. Máma se potom, co začala nosit žlutou hvězdu, musela vystěhovat z jejich pohodlného bytu. Pracovala a žila na statku až do listopadu 1942, kdy putovala transportem do Terezína. Po návratu do Prahy si hned v září 1945 našla práci a brzy se vdala.
Honza se po válce přestěhoval za prací do Gottwaldova, kde se stal vedoucím jednoho gumárenského provozu.
To odpoledne v roce 1951 seděli v kavárně a vzpomínali na přátele, kteří jsou různě po světě, i na ty, kteří už nejsou vůbec. Než si pověděli desetinu toho, co zažili, jsem se mámě na klíně podruhé počůrala. Pozvolna ji usychal flek na sukni a Honza navrhnul, že jí pošle v jejich fabrice vyráběné, tehdy vzácné a nedostatkové zboží – gumové kalhotky pro kojence, což ona kvitovala s uznáním. To už ale bylo na čase, aby Honza zaplatil a pomohl mámě s kufrem. Ona vzala kabelku, posadila svou kudrnatou holčičku do kočárku a spěchali na peron. Honza jí pomohl do vagonu a vrátil se na nástupiště. Než se vlak rozjel, ona stáhla okénko v kupé, zamávala a s přímočarostí jí vlastní zakřičela, aby to bylo slyšet přes všechen hlomoz nádraží: „Ahoj a nezapomeň mi poslat ty kalhotky, víš, jak jsem bez nich nemožná…”
Skoro všichni na peronu se otočili. Patrně chtěli vidět tu, která volá, co potřebuje, aby nebyla nemožná. Vzdalovala se jim vznosná silueta se spokojenou tváří, představující si snadnější dny…