Obloha se co nevidět začne hlásit o slovo, pomyslela si maminka a přivinula k sobě dítě se sedřenými koleny.
„Tak, a teď už se s tebou párat nebudu. Vybereme z rány zbytek kamínků. Za chvíli bude pršet. Akorát se ti tam ještě něco dostane.“
„Ne, ne, ne, ne…“ Chlapec si vší silou držel dlaně na uších. Oči křečovitě zavřené. Máchal sebou ze strany na stranu.
„A víš co? Já už toho mám dost. Jen počkej, až se vrátí táta. Nekoukej na mě takhle. Přemlouvat tě nebudu. Zvedni se radši, ať nás ze silnice vidí.“
Chlapec se neochotně postavil. V zaťaté pěsti mačkal kukuřičný list.
„To je teda pěkně blbej výlet!“ Vrhl na maminku ten nejzlejší pohled a demonstrativně se otočil.
„Nech toho. Náhodou, tentokrát se tatínek snažil. Sedneš si mi za krk. A až uvidíš projíždět naše auto, zamáváš.“
Náhle se v kukuřičném poli něco pohnulo. Klasy zašustily a prohnuly se v nepatrné vlnce. A možná, že v tom polním ševelení zaslechla i něco decentně chrochtnout. „Maminko, naši škodovku jsem ještě neviděl, ale myslím, že jsem slyšel prasátko,“ ohlásil nadšený chlapec.
V tu chvíli se kukuřičné lány daly do pohybu. Maminka se rozběhla střemhlav k silnici. Chlapec na ramenou nadskakoval, svíral v rukou prameny matčiných vlasů a křičel. Jenže radostné dobrodružství pro chlapce brzy skončilo. Maminka přistála na zemi. Tvrdý dopad na asfalt jí na kolena vyrýsoval krvavé skvrny. Divokému praseti nevěnovala ani to sprosté slovo.
„Chro, chro, chro! Dobrý, ne? Ježiš, tak se nezlob. Chtěl jsem vám to čekání udělat dobrodružnější. Jo a po cestě jsem píchnul. Musíme dojít do města na zastávku. Nechci vám do toho moc mluvit, ale válet jste se mohli předtím. Musíme vyrazit. Za chvíli začne pršet a budeme se brodit v bahně.“