„Barboro, sbalte věci a připravte děti na cestu! Jak to, že nejste nachystaná? Nechci přijet na Loučeň pozdě. A upravte se!“ Gabriela se podivila, že chůva je neučesaná a uniformu má zapnutou nakřivo. Vůbec je nějaká pobledlá. Jestliže chůva onemocní, pomyslela si Gabriela, neví, kde sežene tak narychlo novou. A brzy bude mít o starost víc. Bude muset najmout další chůvu. Čtvrtý kousek by na Barboru byl moc. Sama je skoro ještě dítě…
„Hned to bude, madam,“ pípla Barbora a odběhla k dětem. Do salonu vešel manžel a Gabriela si všimla si, že také ještě není připravený. Jestli dorazí na návštěvu jeho rodičů pozdě, bude jim to tchyně celý oběd předhazovat.
„Erichu, drahý, vám to dnes ale trvá! A také nevypadáte dobře!“ Přimhouřila oči. „Mám za to, že včerejší degustace v knížecím lihovaru vám dala zabrat, že?“
„Všechno se se mnou točí, Gábi, a vůbec nemám chuť k jídlu...“
„Pokud vám nechutná, tak to bude asi vážné. Nemám poslat Madlu pro doktora?“
Erich se zamračil. „Doktor včera degustoval také. Obávám se, že dnes neordinuje. Pošlete Madlu raději se vzkazem na Loučeň. S omluvou. Dnes na oběd k rodičům nepojedeme. Víte, že mamá bude rozmrzelá, když nedáme vědět.“
„Ne, Madlu na Loučeň už nepustím!“ ohradila se Gabriela. „Nestojím o další potíže s personálem! Jsem ráda, že konečně znovu nastoupila.“
„Pošlete, koho chcete. Třeští mi hlava, musím si jít lehnout,“ zaúpěl manžel a vypotácel se ze dveří.
„Barboro!“ zavolala do dveří dětské části zámku. „Tak Barboro!“ V pokoji s bílým nábytkem si starší holčičky hrály na koberci s panenkou, ale chůva nikde. Ve vedlejší místnosti se ozýval pláč nejmladšího Alexe. „Copak jste hluchá, Barboro? Kde jste?“ Vtrhla k synkovi do pokoje, zvedla ho z postýlky a začala konejšit. Barbora se opírala o stěnu a otírala si ústa. Gabriela postřehla nezaměnitelný nakyslý pach, který přehlušil i náklad z Alexovy pleny. Že by jindy tak spolehlivá chůva také propadla alkoholismu?
„Madam, musím vám říct… Madam, stalo se něco hrozného…“ Zkroušený výraz bledé dívky prozradil Gabriele, o jaký neduh se jedná. Nebylo to poprvé. Služky z její domácnosti byly zřejmě neobyčejně plodné. Pohladila si vlastní břicho. Kde ale teď sežene novou chůvu?
„Kdo to byl?“ vyštěkla.
Barbora zakroutila hlavou a semkla rty. Z očí se jí rozkutálely slzy. Kdo by jí tohle uvěřil? Ale Gabriela měla už nějakou dobu podezření. „Loučeňský kníže?“ zeptala se ledovým hlasem. A protože choutky svého tchána už dobře znala, nepřekvapilo ji, že dívka přikývla. Gabriele se zpěnila krev v žilách!
S Alexem v náručí se vydala do manželovy ložnice. „Musíte s tím něco udělat, Erichu!“
„Gábi, opravdu mi není dobře. Co to tu páchne?“ nakrčil nos. A když mu Gabriela podala syna, přemáhal nutkání na zvracení. „Copak mu nikdo mu nevyměnil plenu? Mám to snad udělat já?“
„Pokud nedomluvíte svému otci, tak budete měnit plíny nejen Alexovi, ale i tomu malému, kterého čekáme. Váš drahý otec musí přestat obtěžkávat náš personál! Za posledních pět let, co zde bydlíme, nás připravil o dvě kuchařky, chůvu Madlu a nyní i o Barboru!“
„Nemůžu mu zakázat, aby nás navštěvoval. A teď nejsem ve stavu, abych s ním promluvil, udělám to později…“ Erich odložil Alexe na postel a opatrně přikryl chlapce svou peřinou.
„Ne, Erichu! To se musí vyřídit ihned! Vyrazím za ním sama!“
„A co Alex? To mi ho tu jen tak necháte? Kde je vůbec Barbora?“
„Barbora teď nemá čas, zvrací v koupelně. Čeká dítě. Dalšího levobočka vašeho papá. Tak zkuste být trochu užitečný…“
Erich zaúpěl. Alex se znovu rozplakal. „Vezměte si alespoň auto se šoférem, budete rychleji zpět. A Gabrielo…“ Ale to už byla jeho manželka pryč.
Byla na svého tchána tak dopálená! To ji chce připravit o všechny spolehlivé služebné? Seběhla dolů ke garážím. Nemůže nechat sukně v okolí na pokoji? Rozrazila dveře a málem s nimi srazila Cyrila, jejich řidiče. Cožpak vážně bude muset napříště najímat ke svým dětem jen personál mužského pohlaví?
„Dobrý den, madam. Mám už natočit vůz?“
Nepřítomně na řidiče pohlédla. „Cyrile!“ Zamyslela se. „Cyrile, uměl byste vyměnit plínu malému děcku?“
