 |
| Jaromír Eminger (15. července 1891- 10. ledna 1992) |
však kvapila dál nedbajíc, tak málo si mě cenila.
Až v Rusku jsem se polekal, neb přelud s kosou za mnou stál.
Ni kulometů hnusný ryk hlas Smrti nemoh‘ přehlušit.
Zjev ťuknul mi na rameno, já jen z rozpaků se smál,
prý abych řekl své jméno, odkud jsem se tu vzal.
Však nejsem ten, kdo by se dal, a tak jsem se ošíval:
Na tucty děl sem pálilo. Nic vůbec slyšet nebylo...
byť přes šrapnelů krutý svist, jek bomb, řev raket, kulí pišt
jsem všemu, co hnát s kosou děl, až strašně dobře rozuměl.
Gejzíry bahna močál vřel a zrak do kosmu přecházel,
jak blýskalo se ze všech děl.
Záblesk kosy, kule hvizd, tělo letí do ztracena.
Zase hydra zatracená osidlem souseda škrtí.
A já odsouzenec smrti už mám připravenou třtinu
pro říš nekonečných blat... Neboť život má mě rád,
pachem vod vnuk‘ mi spásnou mysl,
s dýmkou vklouznu pod hladinu.
Smrtka má za to, že jsem kretén, rekviem mi hrá legrační.
Já zatím fajfku svírám retem, konec trouble nad hláď ční.
Bledá smrtko, nevědoucí, nejsem nikde v blatech tlící.
Ty zrádné jíly z Ivanče vzaly jen kvér a baganče.
Dana
