Měli bychom začít od Adama. Co je to klenba? Klenba je původem stavební prvek a architektura jej zná už od dob Sumerů.
Klenba je samonosná, vzhůru vypuklá stavební konstrukce, která se užívá na zastropení a zakrytí prostoru. Podobně jako oblouk využívá toho, že váha klenby se přenáší na její podpory, a to ve svislém i vodorovném směru.Tolik citace z Wikipedie.
Klenba má úžasnou schopnost snést zatížení, které by bez ní jistě způsobilo zřícení stavby. A v literatuře je funkce klenby stejně důležitá. Tedy: bez správně použité klenby se naše dílo zbortí.
Jeden z prvních učitelů dobrého psaní, Aristoteles, nám ve své knize Poetika říká, že pro dobré psaní jsou nutné tři základní prvky klenby. Říkejme jí DRAMATICKÁ KLENBA. A ony prvky jsou stručně: začátek, prostředek a konec.
Ernest Hemingway nazývá tři základní dimenze: teď, včera a zítra. Teď je akce. Včera znamená motiv. A zítra představuje následek akce. Čtvrtá dimenze podle Hemingwaye je čas, neboť to nejlepší, co se v literatuře může povést, je postihnout okamžik změny.
V literatuře lze tyhle základní kameny porušit, ovšem tohle si může dovolit jen zkušený spisovatel, který má výše zmíněné prvky už v malíčku. Pěkně o tom píše pan Jiří Suchý ve svých vzpomínkách ŽIVOT NENÍ OBNOŠENÁ VESTA. Cituji:
„Kdykoliv píšu pro divadlo novou komedii, mám takovou permanentní obavu, že nebude k smíchu. Při premiéře mě svalí první řehot v sále balvan ze srdce. Nikdy netrnu, zda bude příběh mé hry pro publikum dostatečně poutavý – vím, že nebude. Taky vím, že postavy nebudou mít náležitou psychologickou prokreslenost a že bude chybět správná dramatická klenba. A kolikrát si říkám, že bych možná dokázal vyklenout klenbu, prokreslit postavy, příběh opatřit slušivou zápletkou, snad bych si uměl všechny tyto náležitostí osvojit, nejsem přece bez talentu.“
Konec citace.
Ano, pan Suchý není bez talentu, a tudíž si prohřešky proti pravidlům může dovolit. Ovšem začínající autor se bez užití dramatické klenby neobejde, tedy až na výjimky. (I nezodpovědný literát může dát společnosti za jistých okolností docela pozoruhodné dílo. Viz Jaroslav Hašek a jeho Švejk.)
Vymýšlení příběhů, jejich budování má svá pravidla. Jedno přísloví říká, že: Jenom dvě bytosti mají tu moc určit, kdy se komu co stane, kdy se kdo narodí a kdy kdo zemře: Bůh a spisovatel. Aby však příběh měl hlavu a patu, musí jeho pisatel zvládnout základy – pilíře dobrého psaní.
Těmi pilíři jsou, jak už jsem zdůraznil v úvodu, tři prvky dramatické klenby. Tak se k nim vraťme.
Začátek: úvod, tedy seznámení s prostředím, postavami, úvodem do děje. (Zde je nesmírně důležitý tzv. HÁČEK, první věta, která by měla čtenáře hned zaujmout).
Zápletka: rozvinutí příběhu s cílem vybudit zájem čtenáře. Ten by měl chtít, přímo toužit, číst dál.
Prostředek: je obyčejně vyvrcholením konfliktu. Něco zásadního se v ději stane. Přichází zvrat. Stupňuje se napětí nebo dochází ke krizi.
Konec: rozuzlení příběhu. Vše je dořečeno nebo naznačeno, aby se čtenář dovtípil. Hlavní i případně vedlejší příběhy musí mít svou koncovku. Epilog, skryté poselství autora, proč jsme vše psali, co jsme tím chtěli říci.
Čtvrtou neviditelnou dimenzi – morální ponaučení – má viditelnou pouze bajka.
Pětidílná stavba klasického příběhu, mylně připisovaná Aristotelovi, je jen rozvedením předešlého. Konkrétně:
ÚVOD = EXPOZICE
ZÁPLETKA = KOLIZE
VYVRCHOLENÍ KONFLIKTU = KRIZE
ZVRAT = PERIPETIE
ZÁVĚR = KATASTROFA
UVOLNĚNÍ = KATARZE
K těm latinským výrazům, z nichž některé mohou být zavádějící: peripetie je fáze děje, která předchází závěru. Neočekávaná rozhodující změna, která následuje po krizi. Katastrofou je zde myšlena nikoli nějaká tragická událost, ale konečný obrat, směřující k uzavření konfliktu.
Katarzí se myslí očistný stav mysli přicházející se závěrem, epilogem.
Arnošt Lustig říká: „Když chcete porušovat pravidla (moje poznámka – viz Jiří Suchý), musíte je nejdřív znát. Jestliže vaší povídce chybí správná forma, třeba začátek tvoří devadesát procent, střed dvě procenta a konec osm procent, pak je to ve většině případů spisovatelský zločin.“
Také další důležitá oblast dobrého psaní má tři pilíře. Těmi jsou INSTINKT, CIT A ROZUM.
Arnošt Lustig říká, že v literatuře můžeme použít absolutně všechno. Všechno, co nám slouží: krásný, hnusný, dobrý, špatný. Důležitá je inspirace. A potom psát přesně tak, jak to pisatel cítí. A použít bezohledně všechno, co dobrému výsledku poslouží.
Při rozhodování, jak to v psaní použít, nám pomáhají tři věci: instinkt, cit a rozum. S nimi tvoříme příběh. Jsme svobodní a můžeme napsat to či ono, záleží pouze na nás. Moc pěkný příklad uvádí Arnošt Lustig na fiktivním příběhu, kdy manželka odhalí manželovu nevěru. Jak s tímto zjištěním naloží? Jakou roli při psaní tohoto příběhu zahraje instinkt, cit a rozum? Možná východiska si přečtěte v učebnici „Kouzlo psaní knih.“
Bližší rozbor instinktu, citu a rozumu rád přenechám dalším frekventantům tohoto kurzu.
