Krčila jsem se v kufru auta, jedoucího neznámo kam, když najednou prudce zastavilo. Vytáhli mě ven a než jsem si stačila strhnout pásku z očí, vůz byl ten tam.
Zoufale jsem se rozhlédla okolo. Tak, a je to v háji, zaklela jsem sama pro sebe, uvědomujíc si špatnou kvalitu svého orientačního smyslu. Stát ve čtyři ráno uprostřed ničeho, to prostě nechcete. Pak ale nastala osudová otázka: vpravo nebo vlevo? Vůbec si nevzpomínám, jak jsem se nakonec rozhodla… Každopádně to bylo špatně.
Kdy mi to došlo? Pozdě.
„Je to závod…“ zní mi v uších hlas vedoucího našeho týmu. Takže pokus číslo dvě.
Nohy mě bolely, chtělo se mi spát, ale elán mi dodávaly písničky puštěné na jinak nepoužitelném mobilním zařízení a vědomí, že nesprávnou volbu cesty už mám za sebou, tudíž se už teď pravděpodobně neztratím.
Kráčela jsem šeptajícím lesem po široké zaprášené cestě a přemítala, kolik lidí tu asi procházelo přede mnou. Baterka nebyla potřeba, protože za obzorem už se klubalo sluníčko. Procházka se zdála nekonečně dlouhá, ale najednou se přede mnou objevila louka a já věděla, že tábor mě čeká už jen kousíček odtud.
Zpomalím. Rozhlédnu se okolo a vidím nespočet bleděmodrých lučních kytiček. Zhluboka se nadechnu. Krásně voní. Rozbřesk mě šimrá ve tváři a vykouzlí mi tam úsměv. Obklopují mě kilometry panenské přírody. Ptáci začínají zpívat svojí vstávanku a já se vydávám vstříc poslední kapitole svého nočního dobrodružství. Cítím se, jako bych byla jediná na světě.
Jdu po vyšlapané stezce, v botách mě studí ranní rosa, vidím spící tábor daleko před sebou a připadá mi, jako by se zastavil čas.
