Stojím před Dobeškou a čekám, až přijde. Ta paní, co hovořila do rozhlasu o psaní tak poutavě, až jsem vzala veškerou svou odvahu, zvědavost, přibalila svá tajná přání do kapsy a vyrazila. Přichází. Sebou má kromě plných rukou knih a občerstvení, oči plné jiskřiček, všudypřítomný úsměv na tváří a tolik pozitivní energie, která otevírá nejen dveře Dobešky, ale především srdce všech, kteří měli to velké štěstí vtáhnout si ji do života.
Dano, jsi tak trochu droga. Nabíjíš nás pozitivní energií. Kreativitou. Humorem. Laskavostí. Konstruktivní kritikou. A především člověčenstvím.
Jsi jako Večerníček. Rozhazuješ kolem sebe úžasné nápady, silnou motivací, víru a naději, přátelství, inteligenci a rozhled. Mezi tím si v klidu šlapeš na kole jako by se nechumelilo. Jenže ono se chumelí.
Chumelí se to kolem Tebe vločkami vzácnosti a dary. Ty sama jsi dar. Dáváš se všanc svým srdcem, upřímností a férovosti.
A to dokážou jen opravdoví borci.
O dva roky později
Pátek – autorské čtení, sobota, neděle – kurz tvůrčího psaní.
Sobotní dopoledne. Vyprávíme si zážitky a pocity z pátečního Autorského čtení na Dobešce.
„Jakou jsi měla včera cestu z Moravy?“ ptáš se mě.
„Vše v pohodě, ubytovala jsem se na hotelu a připravovala se na autorský večer. Pod tíhou slavnostní chvíle jsem se osprchovala, umyla vlasy a teprve až pak zjistila, že mám s sebou dva zubní kartáčky, ale ani jeden hřeben. Tak jsem si učesala vlasy kartáčkem na zuby a vyrazila,“ vyprávím.
„Nebylo to vidět,“ směješ se.
Další den, v neděli – vytahuješ hřeben.
„Hele, něco tady pro Tebe mám.“
„Hele, něco tady pro Tebe mám.“
Stojím před zrcadlem a češu si vlasy. Tvým hřebenem. Ve vlasech mi vytváří pěšinku. Právě tu, po které tak strašně ráda kráčím….
Přeji Ti nádherné dny plné zdraví, lásky, životní radosti a ať se Ti po tvářích kutálejí jen slzičky smíchu a dojetí.
Krásné narozeniny, Dani.
