S přáteli jsme šli do hospody. Sedli jsme si ke stolu blízko baru a povídali si o vtipných událostech, které se nám staly ten den. Podíval jsem se po hospodě a viděl jsem jinou skupinu přátel o pár stolů dál.
Co to dělám…?Byla to skupinka dívek, jež si užívaly svoji společnost. Hmm... možná, že kdybych chtěla, tak bych mohla být jak ony, řekla jsem si v hlavě a cítila se jako podivný pudink, co mění formu tím, jak sledoval svět. Zahleděla jsem se zase na náš stůl a zaposlouchala se do historky o skupince kluků a jejich chlastačce na chatě. Velmi jsem se bavila a cítila jsem, jak bych taky šel... šel nebo šla, já už ani nevím.
Cítím, jak se roztékám na místě a můj mozek mě každým okamžikem přestavuje do forem jak mojí prezentací, tak mým chováním. Občas je zmatený a chce to vzdát. Pořád řešit, jestli mám použít na konci –a, nebo ne. Chci vypnout, lehnout si a jen být. Ale ve světě nejde jen být. Musíme se prezentovat a chovat. Musíme mluvit s lidmi, musíme psát, musíme přemýšlet. Nejradši bych to vzalo a jen to dalo do šuplíku. Každý slovo, co řeknu, co si myslím, co představuji je spojené s mým pohlavím.
Já to ale nechci. Chci přemýšlet nad tím, jak bych něco nakreslila, jak bych něco napsal, a ne o tom, jestli si v hlavě o mých nápadech říkám správným rodem!
Já už nechci žádný rod. Nechci se věznit v krabici, co má napsané na sobě liháčem „žena“ nebo „muž“. Chci být mimo krabici a užívat si jako ostatní toho života, co mám, a kde se můžu prezentovat a chovat jako žena, nebo jako muž, aniž by lidi byli zmatení a já se cítila, že všechno dělám špatně.
Zadání:
Napište krátký text z pohledu člověka, který je někdy ženou a jindy mužem, prostě ve svých promluvách střídá mužský a ženský rod, protože z nejrůznějších důvodů nevnímá pohlavní rozdělení (anděl, reinkarnace, transgender...)
