„Nazdar!“
„Nazdar, tak jak u vás na oddělení?“„Fantazie, co u vás?“
„Kdyby to bylo jen o trochu lepší, už by tomu nikdo nevěřil.“
„Hele, znáš Magdu z účetního? Sympatická holka. Jo, já vím, že mám oficiálně Janu, ale znáš to.“
„Tvoje starosti. Jsem byl před chvílí u generála. Cucák mladej, řval na mě, div ho to neporazilo!“
„Jo, Jana je krásná, mladá, temperamentní a jo, Magdě už bylo třicet, ale s Janou už jsem skoro rok. A taky ti mám někdy pocit, že už mě ty mladé milenky začínají zmáhat.“
„Měsíc na tom projektu děláme a prý – pane inženýre, můžete chvíli ke mně do kanceláře? A myslíš, že mě chtěl pochválit? Jo, tak to určitě!“
„Tedy ne, že bych už jako nebyl při chuti nebo nedej bůh nemohl, v tom ohledu by mi každý třicátník mohl závidět. Škoda, že nemůžou děvčata povyprávět! Ale Magda je zase taková usazená, dá se s ní rozumně mluvit, jo a taky umí vařit. Tak si říkám, jestli už by nebyl čas se pomalu usadit.“
„Ono je teda pravda, že už to prošlo schválením akcionářů a já si pak všiml, že nám z budgetu vypadlo sedm miliónů na odlesnění, ale jako to se na mě nezlob, to se snad dá vyřešit i lidsky a né nějakým hysterickým záchvatem?!“
„Víš, něco jako stálá partnerka, společný bydlení, ty jo, a že by i děti?“
„Hele, já na tý svý funkci rozhodně nelpím, to nemůže nikdo říct. Já klidně ředitele dělat nemusím, já mám svoji čest a takhle se mnou nikdo jednat nebude. Ale přece nebudu takovej sobec, musím taky myslet na ty lidi, na firmu, vždyť by to beze mě nešlo.“
„Jo jo, když o tom tak přemýšlím, máš pravdu, na nějaké třicetileté vykopávky mám ještě čas. Díky za radu.“
„V pohodě, díky za podporu.“
„Tak zas někdy“.
„Měj se!“
